- Ptal se Jaroslav Kratochvíl / Foto: archív Karla Hartla
- Vyšlo v Psích sportech 2019/5
- Druhá část rozhovoru – Karel Hartl & Československý vlčák (2. část)
Kolikrát za život člověk potká legendu? U pana Karla Hartla není nejzajímavější jeho úctyhodný věk při plné duševní svěžesti. Je to především neuvěřitelné množství práce a znalostí, které za ním zůstaly. Vyberme jen namátkou. Karel Hartl obnovoval Československou služební kynologii po druhé světové válce. Byl to on, kdo vytvořil její systém, včetně systému chovatelských stanic, které byly základem pro psy u armády a daly obrovské množství kvalitních zvířat i sportovním kynologům. Karel Hartl byl otcem myšlenky křížení vlka s německým ovčákem, tu uvedl v život a dovedl toto plemeno mezi mezinárodně uznaná plemena s chovatelskou základnou po celém světě. Poznatky, které získal během svých výzkumů v chovatelské stanici v Libějovicích, by mu v případě publikace v odborném tisku určitě zajistily světovou proslulost v oblasti výcviku, etologie a genetiky psů. Studnice jeho znalostí a vzpomínek se zdá skoro bezedná. Bylo mi ctí z ní čerpat při sérii našich rozhovorů.
„Pracovní plemeno se musí chovat především na povahu, současně musí ale splňovat podmínky standardu…“
Jak jste se dostal ke psům?
Táta mi koupil táta psa, když mi bylo sedm let, abych nezlobil ve škole. Staršímu bráchovi koupil kozu, abychom se měli o co starat. Pes byl kříženec foxteriera a anglického vydraře. Toho jsem měl 14 let.
Cvičil jste ho nějak?
Já jsem ho měl jenom na to, že s námi chodil s klukama, když jsme pásli husy a kozy. Honili jsme veverky, králíky a zajíce. Snažil jsem se ho naučit to, co jsem viděl na honech u myslivců. Učil se ohromně rychle, takže když mu bylo asi půl druhého roku, tak už si ho brali na hon, aby jim našel postřelené zajíce a koroptve. Co našel, tak přinesl.
Taky jsem viděl, jak cvičí četníci, tak jsem jednomu četníkovi, co měl erdela, dělal figuranta a šlapal jsem mu stopy. Bylo mi tak devět nebo deset let. Co jsem viděl, jsem také zkoušel s naším psem. Poslušnost, zadržení samozřejmě ne, na to byl malý. Výborně vyštěkával, aportoval a stopoval.
Po válce jsem musel nastoupit na vojnu. Ještě mi nebylo dvacet a podléhal jsem branné povinnosti. Musel jsem narukovat do armády. Nastoupil jsem k 11. Hraničářskému pluku do Písku. Dva prapory byly dány k dispozici Ministerstvu vnitra na hranice. Byli jsme převeleni na přecvičení do Domažlic, kde jsme byli do 15. srpna, potom nás dali na hranice. Šli jsme s kamarádem na záchod a než jsme se vrátili, tak všechny rozdělili a na nás už nezbylo místo. Tak mě přidělili na Zlaté návrší do Krkonoš, kde se vytvářela rota SNB, která střežila hranice.
Nastoupil jsem tam v 45. roce. Nejprve jsme byli ve Vítkovicích a pomáhali jsme pást krávy po odsunutých Němcích. Každý jsme dostali koně a při pasení krav jsme si hráli na kovboje.
Byli u strážních oddílů v té době psi?
Ne nebyli. V listopadu jsme na Zlatém návrší měli zabránit Polákům, aby nepostupovali dál na naše území. Poláci se pohybovali po našem území až po Labskou boudu. Poručík, který nám velel, za nimi šel, popil s jejich velitelem, kterému dal boty, jídlo, pití a on mu za to slíbil, že ustoupí na polskou stranu. Na Zlatém návrší jsme zůstali přes zimu a potom jsme byli převeleni do Vrchlabí do kurzu. Mně pak převeleli na Daftovy boudy, kde jsem po kurzu ve Vrchlabí dělal zástupce velitele. Tam jsme se opět museli s Poláky dohodnout (chtěli zabrat Špindlerovku a Petrovku). Koncem roku 1946 se začala na hranicích formovat pohraniční služba a začali se objevovat psi. Já jsem se přihlásil o psa a asi za měsíc jsem dostal výzvu, abych se dostavil do Pyšel, kde mi přidělili německého ovčáka. Ještě mu nebyl rok. V Pyšelech byla škola policejních psovodů. Kynologie u policejních psovodů se dělala trochu jinak. Feny měli četníci doma a odchovávali štěňata, která ve dvou měsících dávali do Pyšel. V Pyšelech je dovychovávali a potom přidělovali. Takže jsem dostal pěkného psa a měl jsem ho na hranicích do konce 47. roku. V té době jsem ale už měl psa, novofundlanďana, kterého jsem zdědil po Němcích, protože zůstal na Petrovce.
Novofundlanďan, než uhynul, učil toho mladého ovčáka. V 47. roce nás nasadili na Banderovce. Byl jsem se psem přidělen do uzávěr, které se dělali na řekách přes republiku. Na Hronu, Váhu, Moravě. Když jsme zjistili, že přecházejí dál, dělali jsme uzávěru na Vltavě ve Frimburku.. V 48. roce nás přesunuli zpět na útvary na hranice do Krkonoš. Tam jsem asi za čtrnáct dní dostal povolávací rozkaz, kterým jsem byl převelen na velitelství praporu do Hradce Králové. Potom co jsme se vrátili z Banderovců nám řekli, že vzhledem k tomu, že jsme sloužili u Ministerstva vnitra, tak se nám vojna nepočítá a jestli chceme do civilu, tak musíme na dva roky na vojnu. My už tam ale dva roky byli. Přijel náborář z armády a z vnitra a měli jsme se rozhodnout, jestli půjdeme k armádě nebo zůstaneme u vnitra. Náborář z armády nabízel postup a náborář z vnitra nabízel, že budeme moci studovat školu. Z vnitra nám také nabízeli, že mají leteckou jednotku a školu pro letecký personál. To mě zajímalo, a tak jsem se rozhodl zůstat u vnitra. A protože se velitelství v Hradci zrušilo, tak mě povolali do Prahy na hlavní velitelství.
Šel jsem na velitelství do operačního odboru ale psa jsem musel nechat tam, kde byl. Pořád jsem čekal na zařazení do leteckého kursu, ale mezitím vnitro předalo své letectvo armádě. Takže jsem šel do vojenského učiliště, které jsem absolvoval a dali mě velet rotě do Vejprt. Tam jsem si znovu pořídil vlastního psa. jako velitel, soukromého. Byl to pěkný německý ovčák, kterého jsem tam cvičil. Psal se rok 49. V listopadu jsem dostal rozkaz, abych se dostavil na Hlavní velitelství do Prahy, ke generálovi Šmoldasovi. Do Prahy jsme byli pozvaní tři. Generál zjišťoval, co děláme. Zmínil jsem se mu, že mám psa. On to už věděl, a poté, co jsme se tam všichni tři vystřídali, tak si nás zavolal a řekl, že vybírá poručíka Hartla a ustanovuje ho velitelem Doupova.
V Doupově se zakládala poddůstojnická škola psovodů. Takže jsem se tam přestěhoval a stal se velitelem vojenského újezdu. V Doupově jsem začínal vychovávat poddůstojníky psovody. Velitele družstev pro roty. Na rotě v té době byli tři psi.
Karel Hartl
Narozen 14. srpna 1924 v Blatné
Karel Hartl je „otcem“ plemene československý vlčák. Vyšlechtit nové plemeno křížením vlka a německého ovčáka byla jeho myšlenka. Měl dominantní podíl na vzniku plemene z hlediska genetiky i chovatelské praxe. Karel Hartl je také autorem standardu.
Prvního psa dostal v sedmi letech a staral se o něj čtrnáct let.
Počátkem 50. let byl jmenován velitelem výcvikového střediska psovodů v Doupově na Karlovarsku a byl vyslán do kynologického kurzu ve školícím zařízení Pohraničních vojsk SSSR v Alma-Attě.
V 60. letech vedl kynologii v armádě, pohraniční stráži i v civilní zájmové organizaci Svazarm. Zde mimo jiné prosazoval, aby bylo mistrovství Československa ve výcviku služebních psů zpřístupněno i závodníkům ze zahraničí, aby československá kynologie měla mezinárodní srovnání. Intenzivně ovlivnil chov plemene německý ovčák importy mnoha kvalitních psů ze zahraničí, a také založením sítě chovatelských stanic „z Pohraniční stráže“, které vyprodukovaly řadu špičkových psů pro služební i civilní sport. Byl iniciátorem vzniku a spoluautorem první poválečné knihy o výcviku psů Výcvik psa.
Do důchodu odešel v roce 1982 (v hodnosti plukovníka). Dál se aktivně věnoval práci se psy, byl majitelem chovných stanic Věrný a Z Polonin. Prosadil uznání plemene československý vlčák v FCI (1989). Byl rozhodčím pro exteriér mnoha plemen psů, a napsal knihy, tu poslední „Ing. Karel Hartl, Československý vlčák, české a slovenské národní plemeno psa“, vydal v roce 2015 ve svých 91 letech. Je členem kynologického klubu Praha Břevnov. Poslední fenu německého ovčáka vlastnil do svých 86 let. Nyní, s ohledem na svůj zdravotní stav, si pořídil malého špice.
Měl jste ve škole nějaké pomocníky?
Měl jsem čtyři velitele čet. Kluky, praporčíky, kteří absolvovali výcvik u celníků ve Strážnici. Doupovu jsem velel do roku 53, kdy jsme dostali ruského poradce, který viděl, jak cvičíme. V té době se cvičilo podle četnických instrukcí, převzali jsme německý výcvik. Poradce nám řekl: „Takhle to cvičit nemůžete, to byste se nikam nedostali.“ Po odjezdu poradce jsem začátkem prosince dostal rozkaz dostavit se do přípravného kursu ruštiny pro školení v Sovětském svazu. V Litoměřicích jsme se učili deset hodin denně ruštinu plus dvě hodiny samostudia. V kursu jsme se naučili rusky a v lednu jsme odjížděli do Alma-Aty. Tam kynologii dělali trochu jinak.
V čem?
Učili především lidi. Měli jsme celou teorii výcviku, fyziologii vyšší nervové činnosti a veterinu, anatomii, fyziologii psa. Každému nám dali psa a všechno, co jsme se naučili, jsme potom aplikovali v praxi. Říkali, že lidé musejí být na takové úrovni, aby jasně převyšovali své psy a teprve potom se od nich mohou psi učit.
Byli jsme tam patnáct měsíců. Dostali jsme do těla. Na jaře nás vyvezli do pouště, kde byl tábor, a cvičily se stopy a další disciplíny.
V čem se lišil výcvik v Rusku proti našemu?
Byl tam jiný přístup ke psům, odbornější. U nás byl pes jako pes a používala se jedna metoda. Pes, který něco nedělá, je blbej, a když to nejde po dobrém, dá se mu ostnáč. To tam neznali. Měli rozdělené metody chuťovou, kontrastní, mechanickou a napodobovací. Psi byli takzvaně bonitovaní a odhadovala se jejich povaha, aby se zjistilo, o jaký typ psa se jedná. Podle toho se lišily metody používané pro jednotlivá zvířata. Dělaly se zkoušky k určení povahy psa a podle toho se stanovovala metodika výcviku. Jiná se použila na flegmatického psa a jiná na cholerického. Také se u psů testovaly vlohy pro určitou činnost a podle toho se zařazovali.
Po návratu z Ruska jste zamířil do Doupova?
Když jsem se vrátil, byl Doupov zrušen, přestěhovali se do Libějovic. Všechny absolventy si zavolali do Prahy, kde nás rozdělovali. Já jsem pořád neměl zařazení, všichni ostatní šli na brigády. Chtěl jsem vědět, co bude se mnou. Kádrovák řekl: „Ty zůstáváš tady.“ Takže jsem na velitelství zastával funkci náčelníka služební kynologie. Měl jsem zorganizovat kynologii pohraniční stráže přes jednotlivé brigády a také mi podléhaly mi školy psovodů Libějovice a Grabštejn.
Mohl jste tedy využít své zkušenosti ze studia a realizovat svou představu o fungování služební kynologie?
Svou představu jsem mohl realizovat velice snadno, protože všichni moji podřízení absolvovali stejnou školu a naše představy byly obdobné. Já jsem je jenom úkoloval, co bude nejdříve a co potom. V Libějovicích jsme začali na výcvik aplikovat naše poznatky a učili jsme lidi. Také jsme tam začali s chovem. Museli jsme se ale postupně učit. Například krmení. Nevěděli jsme, jak krmit, jak uchovat krmivo v letních měsících, jak jim vařit. Na rotách jsme vybudovali udírny a na léto maso udili.
Nebo výstroj. Bylo tady družstvo Opus, kam jsem dojel za ředitelem a řekl mu, že potřebujeme, aby část výroby dělali pro nás. Vodítka, postroje, rukávy, ochranné obleky. On se mě zeptal: „Jak to máme dělat, když o tom nic nevíme?“ Dohodl jsem se proto s ruským poradcem, aby mi poslali vzorky. Dostal jsem vzorky rukávu, ale ty byly jen hadrové. Vymyslel jsem proto rukáv, který měl hadrový základ a na něm vyměnitelný návlek. Udělali prototyp, který jsme vyzkoušeli a posoudili, zda je v pořádku.
V té době jsme měli 400 rot a na každé rotě čtyři psy. Byl problém s krmením, výbavou, ale i s tím, jak je doplňovat. Proto jsem šel za generálem Hruškou, který byl náčelníkem Svazarmu. Řekl jsem mu, že je nutné pro armádu zajistit výkup psů pro doplnění stavu na hranicích a on se spoluprací souhlasil. Napsal se požadavek, kdy každá základní organizace měla zorganizovat výkup psů pro pohraniční stráž. Nastavily se normy pro přezkoušení, které se musí splnit, zvedly se ceny, aby lidé měli větší zájem a získala se nabídka kvalitnějších jedinců. Postupně jsme předělali celý Svazarmovský zkušební řád. Ustanovil jsem výkupní komisi, která vybírala kvalitní zvířata. Potom přišel Hruška a řekl, že musíme spolupracovat. V té době vznikl národní zkušební řád. Byl to zkušebák, který se nesl v duchu toho, jak jsme již v té době cvičili. Byl směřován na praxi.
Kynologie Svazarmu se osamostatnila. Dostala zelenou. Při volbách jsem byl zvolen předsedou Kynologie ve Svazarmu. Zavedl jsem systém práce a začal budovat jasnou koncepci fungování. Rozjeli jsme bonitace německých ovčáků pro výběr chovných jedinců. Vydal jsem se do Německa na zkušenou. Byl jsem s mým spolupracovníkem K. Všolkem u hlavního poradce chovu německých ovčáků Hirshe, který nám vysvětlil, jak to v Německu po stránce chovu organizují. Dojednali jsme spolupráci v chovu německých ovčáků… Takto se rozjel výběr jedinců pro chov. Do chovu se vybírali jedinci, kteří se osvědčili jak při výcviku, tak ve službě a hodnotil se u nich současně i zdravotní stav.
Věděl jsem, že pro úspěšný chov potřebuji znát genetiku. V Rusku jsme se učili genetiku podle Mičurina. Ta byla postavená na hlavu, Mendela neuznávali. Řekl jsem si, že se musím naučit genetiku, abych mohl úspěšně řídit chov. Nebylo možné, abych něco řídil a nerozuměl tomu! Proto jsem se přihlásil na veterinu do Brna. Tam jsem po nástupu zjistil, že tam učí mičurinskou genetiku jako v Rusku. Genetika, že se učí na přírodovědné fakultě v Praze, proto jsem tam přešel. Ani v Praze to ale nebylo ono, učili jsme se genetiku bezobratlých, nižších obratlovců, ale já jsem potřeboval genetiku vyšších savců. To tam nebylo.
Tak jsem dál hledal, kde je možné se genetiku naučit. V té době dělali nábor na vysokou školu zemědělskou. Zakládali se statky, byli potřeba zemědělští inženýři. Začal jsem tedy pět let dálkově studovat Vysokou školu zemědělskou. Tam jsem se dostal ke genetice, kterou jsem potřeboval. Mezitím celá pohraniční stráž přešla k armádě. Když jsem přišel na velitelství, tak mi tehdejší náčelník týlu (spadala pod něj kynologie) řekl, že budu dělat náčelníka kynologie. Takže jsem tehdy velel kynologii u Pohraniční stráže, armády a Svazarmu.
Rázem jste mohl mít vše pod kontrolou a zajistit si to, co jste potřeboval…
Byla to ohromná výhoda. U armády byla pohraniční stráž šest let, potom se zjistilo, že je to nesmysl. Armáda podle mezinárodních smluv nesmí stát na hranicích, takže se pohraniční stráž zase stala vojskem Ministerstva vnitra.
V té době jste už měli chovatelské stanice?
Já jsem chovatelské stanice zavedl. To byla samostatná oblast, doplnění početních stavů psů. Tento problém mi dával zabrat. Hlavně jsem neměl lidi, kteří by mohli dělat velitele chovných stanic. Musel jsem je připravovat. Pořádat pro ně speciální kursy. Vybral jsem psovody, které to zajímalo, a ti se pak stali veliteli chovatelských stanic. Potom nastoupili do kursu, kde se vzdělávali v anatomii, genetice, veterinární péči a všem, co pro výkon své funkce budou potřebovat. Bylo nutné je na to dobře připravit.
Byli v této době u pohraniční stráže jen němečtí ovčáci nebo i jiná plemena?
Měli jsme i řadu dalších plemen. Ve Svazarmu byla i jiná plemena než němečtí ovčáci, takže jsme vykupovali, co bylo. Měli jsme například kolie. Na Sušické brigádě jsem měl rotu kolií, ve Znojmě jsem měl rotu erdelteriérů. Přivezli jsme novofoundlanské psy, nakoupil jsem dvanácg psů v Německu. Ti sloužili na Bratislavské brigádě na Dunaji.
Takže i jiná plemena byla kvalitní, takže mohla sloužit vedle německých ovčáků?
Cvičili jsme i jiná plemena než německé ovčáky. Řada dalších plemen byla pro službu plně upotřebitelná. Problém byl s jejich doplňováním. Byla to převážně málopočetná plemena, která jsem nemohl doplňovat, protože nebylo dostatek kvalitních zvířat. Ta bohužel brzy skončila. Měli jsme také dobrmany a střední knírače. I tyto roty postupně skončili, protože je nebylo možné doplňovat.
V chovných stanicích jste měli jen ovčáky?
V chovných stanicích jsme měli hlavně ovčáky. Část byla také kříženci vlků (toto téma podrobně rozebereme ve druhé části rozhovoru – poznámka autora). Každá brigáda měla svou chovnou stanici. Měla stanoveno, kolik musí odchovat štěňat, kolik bude psů, kolik fen, co musejí štěňata do určité doby umět. Měli jsem obrovské problémy, protože zkušenosti z velkých chovů žádné nebyly. Byla tam spousta tzv. cvingrovaných psů. To byli psi s omezenou socializací, protože vojáci měli na starost příliš fen. Problémy jsem měl s politruky, kteří stavěli politické školení nad výcvik. Já jsem to všechno rušil. Potřeboval jsem, aby se lidi věnovali psům. Socializace v chovných stanicích nám dělala strašné problémy. My jsme měli ze začátku ohromné úbytky. Spousta psů nebyla k ničemu, protože rostli jen v kotcích. Voják neměl dost času, aby se mohl jednotlivým štěňatům věnovat. Takže jsem začal dávat štěňata civilistům do organizací Svazarmu. Člověk dostal štěně, které měl do roka. Za to dostal zaplaceno i krmení.
Neměl jsem dostatek spolupracovníků, které by to zajímalo. Spousta lidí to brala jako zaměstnání, a ne povolání a takhle nejde kynologie dělat. Vymýšleli jsme, jak to dál vylepšovat. Vymysleli jsme třeba koridory v chovných stanicích. To byly chodby, po stranách měly pletivo a byly tam překážky. Na jednom konci jsme vypustili štěňata, zpočátku s fenou, a na druhé straně jsme pro ně přichystali krmení. Učili se tím překonat překážky bez pomoci lidí.
Vyvstaly ale otázky, co se psy dál ve výcviku, protože byli z chovných stanic, z jiného prostředí. Například neznali civilisty, jen vojáky v uniformách. Začali jsme dělat skupinové výcviky. Některé chovné stanice měly výborné výsledky. Bylo to tam, kde velitel měl ke své práci vztah a dělal to jako povolání. Jinde jsem musel chovnou stanici zrušit, protože to nešlo.
Dříve se v čistokrevném chovu nechávalo maximálně šest štěňat ve vrhu. Jak to bylo u vás?
My jsme museli mít počty štěňat. Nemohli jsme si dovolit životaschopná štěňata utrácet. Civilistům jsme dávali feny zadarmo.
Takže do služby šli jenom psi?
Ne, na rotách jsem měl i feny. Musely tam být feny, pokud se osvědčily ve výcviku, šly potom do chovu. Každá brigáda měla dvě až tři roty fen a z těch, které sloužily, jsme vybírali do chovu. Exteriér nehrál roli, vybíralo se jen podle kvality povahy. Nevadilo, když pes neměl uši dole a zakroucený ocas, rozhodující byla povaha!
Dělal jsem i rozhodčího exteriéru a školil rozhodčí. Musel jsem jim být schopen ukázat, jak se posuzuje na výstavách. Posuzování na výstavách bylo občas hrozné. Rozhodčí často ani neznal standard plemene, musel jsem je učit anatomii. Vždycky jsem k exteriéru říkal jedno. Pracovní plemeno se musí chovat především na povahu, ale protože jsou to plemena s průkazem původu a mají svůj standard, tak současně musí splňovat podmínky standardu.
V padesátých a šedesátých letech bylo u pracovních plemen nějaké dělení na pracovní a exteriérovou linii?
Ne, to neexistovalo. Já jsem posuzoval v Berlíně, v Lipsku, německé ovčáky a všechno to byli pracovní psi. Pozval jsem k nám z Německa hlavního poradce německých ovčáků, který nám posuzoval národní výstavu v Chuchli. Potom jsem zorganizoval první mezinárodní výstavu v Brně a pozval jsem zahraniční rozhodčí. Chtěl jsem, aby lidé viděli, jak se posuzuje jinde. U všech pracovních plemen to bylo především o práci ne o kráse. První se utrhly kolie. Jejich chovatelka přivezla z Anglie krásné kolie a začala prosazovat krásu, chlupy až na zem. Kolie jsem potom musel u armády zrušit, zvířata nebyla dostatečně kvalitní.
Zeptám se na výcvik. Co jste učili v té době, co se v současnosti třeba nedělá? Například u specialistů na pachové práce?
Zavedli jsme třeba noční stopy a stopy, které se u Svazarmu vůbec neučily. Byly to stopy na dostih. Vyšel kladeč a pes ho musel dohnat. U těchto stop se pracovalo jinak, tam nějaká přesnost, stopování s nízkým nosem neexistovala. Řada psů chodila na volno, protože lidé jim nestačili. Pes měl v noci obojek se světlem a psovod za ním běžel. Měli jsme limity, do kdy musel pes kladeče dostihnout. Vycházeli jsme z toho, že pes musí být aktivní a věci musí dělat proto, že to chce dělat. Ne proto, že musí. Všechny pachové práce jsme měli postavené na aktivitě psa, ne na aktivitě psovoda. Třeba když pes hledá drogy, tak je nehledá na povel, ale proto, že je chce hledat. Povel je tam jenom proto, že tím psovi dávám možnost, aby dělal to, co on sám chce.
Kromě dohledávání stop jste psy učili také vyhledávat různé látky?
To víte, že jo, vždyť jsme měli psy třeba na letištích. Připravovali jsme psy pro celníky. V Libějovicích měli celníci výcvik. Přijel jsem do Německa a v Thorgau mi předváděli novinku, pachové konzervy. Já jsem je upozornil, že tohle už bylo v knize z roku 1910 od Stephanitze. Tak proč tomu říkají novinka? Oni se začali chytat za hlavu, že to není pravda, to že je jejich vynález. Řekl jsem jim, ať si seženou osmé vydání knížky od Stephanitze a že se na to podíváme. V knihovně v Berlíně se knížka našla a já jsem jim ukázal, že Stephanitz to dělal už roku 1910.
Jak jste v chovných stanicích chovali? Na příbuzenskou plemenitbu, podle krevních linií, nebo podle pracovních vloh?
Žádné krevní linie nejsou, to je jen teorie. Já jsem zavedl zootechnické označení „chovné skupiny“. Krevní linie, to je německý vynález převzatý z chovu koní, kde se sledovala, dědičnost šla jen přes otce. To je neznalost genetiky. Pes je především produkt matky! Matka ho vychovává. Takzvaná praktická genetika bere v úvahu, že pes je produktem svých rodičů. V genetice platí, že gen se zeslabujícím se vlivem působí do šesté generace. Nedívejme se na krev, dívejme se na vlohy. Hledejme vlohy, musíme rozlišovat mezi tím, co je vloha a co je naučené.
Proč má větší vliv na štěňata fena?
Fena má vliv na vývoj a socializaci štěněte. Funguje tam napodobovací metoda. Matka štěně ve všem ovlivňuje a ono dělá to, co u ní vidí. Když je štěně u mámy dva měsíce, tak něco okouká. Je-li fena dobrá a psovod ji vede k tomu, aby štěňatům ukazovala to dobré, tak budou dobrá. Funguje to stejně jako zákonitosti smečky.
Když jste vedl armádní kynologii, dělali jste různé výzkumy? A pokud ano, tak čeho se týkaly?
Celý výcvik se podroboval potřebám služby. Například jsme studovali, kdy se mají cvičit psi. Takzvaná endogenní aktivita psů, endogenní aktivita vlků a kříženců. Je to vnitřní energie, kterou má pes v sobě a v určité době uplatňuje, co je pro jeho život důležité. To znamená shánění potravy.
Nebyl to můj vynález. Okoukal jsem to u doktora Bubeníka, který výzkum dělal u jelenů. Zaměřil se na jejich vnitřní energii. Proč a kdy vychází jelen na pastvu a kdy odchází. Kdy vyráží ráno a kdy večer a co na to má vliv. Při tomto studiu jsem přemýšlel o tom, že u psů to musí být to samé. Začal jsem to proto studovat u vlků. Přišel jsem na to, že vlk má denní vrchol aktivity večer a ráno. Večer to je, když je slunce 20 stupňů nad obzorem, tehdy vlk začíná začíná žít, začne se budit, protahovat, vít, svolává smečku a vychází na lov. Když je úspěšný lov tak tato doba končí kolem půlnoci. Potom si udělá několikahodinovou pauzu, a když je slunce pod obzorem kolem 20 stupňů, tak začíná vlk ranní aktivitu.
Naše poznatky jsme dali dohromady s Bubeníkem a zjistili jsme, že v té době vychází zvěř a vlk musí lovit, když je zvěř venku.
Mají to psi stejně jako vlci nebo to mají posunuté?
Psi to mají stejně, jen o pár stupňů níž. Ty studie jsou publikované v Hunde revue a v mé publikaci Výcvik psa. Těchto knih jsem vydal několik.
Když jsem převzal Svazarm, tak každý měl papír, podle kterého cvičil. Literatura nebyla, ta byla rozebraná. Říkal jsem Honzovi Skuhrovskému, který řídil výcvikovou komisi Svazarmu, jestli chceme dělat jednotný výcvik a chceme, aby se lidé o tom něco dozvěděli a dělali to tak, jak si představujeme, musíme jim to říct. Musíme to napsat. Zavolal jsem ještě Karla Němce z Plzně, šestinásobného účastníka mistrovství republiky. Sedli jsme si, já jsem zpracoval osnovu a každý jsme si vzali část. Udělal jsem obecnou část, anatomii, fyziologii, Skuhrovský zkušební řád a výcvik a Němec výchovu. To byla první poválečná knížka o výcviku. Potom jsem ještě napsal výcvik a chov psů, je tam popsána endogenní aktivita psa. Napsal jsem ještě knížku pro začátečníky Člověk a pes. Další věci jsem publikoval v kynologických textech pro služební účely.
Budeme-li se dál bavit o vašich výzkumech, měli jste nějaké další projekty?
Byly rozpracované úkoly pro jednotlivé chovné stanice, kde bylo řečeno, co se bude sledovat a co se bude křížit. Třeba domažlická chovná stanice měla za úkol odchovávat psy pro Orgány pasové kontroly, které prováděly prohlídky vlaků, při kterých se uplatnili menší zvířata. Byli to psi lehčího typu, kteří běhali pod vagony. V Německu jsem koupil německého ovčáka lehkého typu, který byl podměrečný. Toho jsem dal do Domažlic a po něm jsme odchovávali menší, lehké německé ovčáky.
V sedmdesátých letech se přivezlo několik plemeníků z tehdejšího východního Německa. V čem byl jejich přínos?
Ty jsem kupoval já. Pro mě je u chovatelů předběžně vybrali němečtí kolegové. Já jsem potom vzal s sebou veterináře a figuranta a jel jsem za vytipovanými chovateli, kde jsem si psi přezkoušel. Důvodem bylo, že jsme se u nás dostávali do stavu, kdy byla většina zvířat příbuzných, protože byl výborný pes na výstavě a všichni s ním kryli. Když jsem u civilního psa otevřel rodokmen, tak to tam byl samý výborný pes, jenže byli ve třetí generaci příbuzní, a to jsem nechtěl připustit. Potřeboval jsem psy, kteří nejsou degenerovaní, aby feny neměly pouze jedno či dvě štěňata, ale plné vrhy, a to nemohlo být z příbuzenské plemenitby.
Proto jsem sem vozil psy a dával jsem je k dispozici civilním chovatelům, kteří u nás mohli krýt zadarmo. Respektive jsem si za krytí bral štěně pro oživení krve. Takto jsem oživil krev v civilní kynologii i ve vlastní. Plemeníků jsem dovezl asi třicet. V Libějovicích jsme měli výzkumné středisko, kde jsme dělali řadu prací, které jsme ale nesměli publikovat. Když byl dotaz, zda je danou věc možno publikovat, tak opovědí bylo vždycky ne, že je to tajné. Pokud jsem něco publikoval, tak jako člen redakční rady časopisu Pes. Ze svých poznámek jsem potom některé věci po revoluci publikoval v časopisu Pes, přítel člověka.
Například uhasínání reflexů. To bylo velice zajímavé téma, na tom se dělalo několik let. Vidění psů v noci. Dále jsme dělali čichové testy u štěňat. Připravili jsme si třílitrové láhve, které byly zavřené filtrem. Na jedné byly tři filtry, na druhé dva a na třetí jeden filtr. Láhve jsme zakopali do země a dali do nich potravu. Potom se pustilo štěně a sledovali jsme, ve které láhvi najde potravu. Pokud štěně našlo hned první láhev, tak jsme věděli, že má výborný čich, samozřejmě jsme to znovu museli ověřit. Takové štěně bylo zařazeno pro výcvik pachových speciálních prací. Když šlo až na druhou láhev a teprve tu označilo, tak bylo zařazeno jako hlídkový pes. Pokud došelo až ke třetí láhvi a neoznačilo, tak to byla zvířata, zpravidla prodělala psinku, která je zbavila čichových schopností. Ti psi se dávali jako strážní psi k armádě.
Další věc, co jsme dělali byly orientační reflexy.
Co to znamená?
V Libějovicích byl vybudovaný speciální výcvikový prostor s bludištěm. Pes se do nějvypustil a na některých místech byly pamlsky, aby ho prošel. Potom se z bludiště vzal a nechal se třeba dva dny. Za dva dny byl znovu puštěn do bludiště a sledovalo se, jak dobře si to pamatuje. Jakou má orientační reakci. Potom se přestávka prodloužila na čtyři nebo pět dní, a nakonec na týden. Jestliže si i za týden pamatoval cestu přes bludiště, tak měl výbornou orientační reakci a používal se na průzkumy terénu.
A co to bylo vyhasínání reflexů?
Vyhasínání reflexů bylo zajímavé. Prováděly to chovné stanice Libějovice a Znojmo. Vypracoval se reflex, každý reflex měl určitý stupeň – první, druhý, třetí až čtvrtý, a to byl takzvaný dynamický stereotyp. Vypracovali jsme reflex do prvního stupně, to znamená, že pes dělal nepravidelně daný cvik třeba na druhý, třetí povel. Neměl to zažité, ale věděl, o co jde. To byl reflex prvního stupně. Přestali jsme daný cvik s ním cvičit. Ve skupině jsme měli vždycky pět psů. S prvním psem jsme začali znovu cvičit za tři dni, s druhým za čtyři dni, potom za pět dní a tak dále, abychom věděli, jak ten reflex postupně vyhasíná. Byla to čtyř až pětiměsíční štěňata. Pes, který se k vypracovanému reflexu do prvního stadia, vrátil za pět dní, nevěděl o ničem. Potom jsme cvičili psy do druhého stadia, zase skupiny a zase jsme zkoušeli, tentokrát s delšími intervaly a zkoušeli jsme, kdy to vyhasne.
Informace jsme totiž nutně potřeboval pro redrezuru. Psi se po určité době účastnili kursu a já jsem potřeboval vědět, za jak dlouho musím psa do kursu pozvat a jak dlouho tam musí být, aby se jeho výcvik oživil. Zkrátil jsem tím prakticky tříměsíční kursy na dvouměsíční. Ty jsem potom mohl ještě dál zkrátit, protože psovodi viděli, jak to funguje, tak si svých psů hleděli a cvičili s nimi. Zavedl jsem také, že když přišli do kursu, tak se každý pes přezkušoval. Pokud pes splnil limit, zůstal v kursu týden a jel domů. Ti, kteří neuměli, dostávali do těla dál. Takže já už jsem potom neměl koho cvičit. Všichni měli z kursu strach, protože to byly tvrdé kurzy. Třeba stopy nebyly sranda. Jednalo se o tři čtyři kilometry dlouhé stopy těžkým terénem.
Dalším systémem, který jsem zavedl, byl takzvaný programovaný výcvik. Každý pes měl předepsaný počet cviků, kterými musel projít. Psi byli v jednotlivých cvicích rozděleni do pěti kategorií. Každý pes při přezkoušení dostal na každou disciplínu určitou kategorii. Na všechny disciplíny měl předepsaný počet cviků podle kategorie, do které byl zařazen. Když jsem ten programovaný výcvik posadil do doby endogenní aktivity psů, tak se počty potřebných cviků výrazně snížily. Dříve se cvičilo tak, že psovodi měli nejdříve rozcvičku, potom politické školení, museli si přečíst Rudé právo a teprve potom šli ke psům. To všechno jsem zrušil. Ráno šli psovodi nejdřív ke psům. Potom ať si čtou, co chtějí. Místo rozcvičky vzali psa a běhali ke kostelíku nad Libějovicemi a pak dostal pes nažrat a šel do výcviku. S politruky jsem válčil celý svůj život.
Pes šel cvičit nažraný? Nevadilo to?
Ráno měl jen malou svačinku. Opravdové žrádlo dostal, až po výcviku, když bylo uvařeno. Ráno dostal pár sucharů a bylo. Například, když měl předepsáno padesát cviků na upevnění reflexu, když cvičil v době aktivity, tak jsem docílil stejného výsledku za třicet cviků. Na programovaný výcvik byla celá brožura se systémem tohoto výcviku. Výsledky našich výzkumů převzaly ozbrojené složky Sovětského svazu, Bulharska, Kuby nebo třeba Francie. Bylo to například vyhasínání reflexů, dostihové stopy, průzkum terénu s vyštěkáním a mnoho dalších. Naše výsledky položily základy některých oblastí moderní služební kynologie u nás i v zahraničí. Bohužel původní výsledky většiny výzkumů jsou, po ukončení činnosti střediska Libějovice, zřejmě nenávratně ztraceny.