Karel Hartl & Československý vlčák (2. část)

• Ptal se Jaroslav Kratochvíl / Foto: archív Karla Hartla
• Vyšlo v Psích sportech 2019/6
• První část rozhovoru – Pan Kynolog – Karel Hartl (1. část)

2. část rozhovoru s legendou české kynologie Československý vlčák je unikátní plemeno. Vždyť se setkáváte se zvířetem se vzhledem vlka a povahou psa. Tyto exteriérové a povahové vlastnosti si cení na řadě míst ve světě a svými „vlky“ se pyšní. Jak, kdy a proč toto plemeno vzniklo, je hlavním tématem rozhovoru s Ing. Karlem Hartlem, který byl u jeho zrodu nejblíže, protože právě jeho napadlo ho vyšlechtit. Dozvíte se také názory tohoto nestora české kynologie na současný chov pracovních plemen.

Navážu na minulý rozhovor, kde jsme mluvili o tom, že jste měli spoustu služebních plemen a nejpočetnější byl německý ovčák. Kdy a proč vás napadlo, že vyšlechtíte nové plemeno?

Napadlo mě to už v roce 1955, že by se mělo dělat něco pro to, aby byl pes pro službu zdravější a byl i výkonnější. Přemýšlel jsem, proč vlk, o kterého se v přírodě nikdo nestará, přežije všechny trable, které má s lidmi. Honí ho v přírodě již několik staletí, a přitom on v té Evropě stále zůstává. Se zdravím to u něj musí být v pořádku, když žije v horách a všude přežívá.

Řekl jsem si, že kříženci vlků a psů, kteří se využívají jako tažní psi u Eskymáků, jsou asi kříženi pro to, aby to byla výkonná zvířata v tahu. V tahu zvíře dostává neskutečně zabrat. Je to na psy obrovsky náročné, táhnout ve sněhu velké náklady. Když jsem si přečetl knížku Severští tažní psi od ruského cestovatele, který projel prakticky celé severní pobřeží Ruska, tak jsem si uvědomil, že takové výkonné a odolné psy bychom potřebovali.

Takže inspiraci jste bral od severských tažných psů, ke kterým byl přikřížený vlk?

Z vyhodnocení odolnosti vlka v přírodě mě napadlo, že bychom to mohli zkusit.

To se nikde jinde než v Československu nezkoušelo přikřížit vlka ke služebnímu plemeni?

Zkoušel to už Stephanitz, kryl vlčici z Balkánu a nakryl ji německými ovčáky. Vyšla mu z toho generace kříženců F1, která k ničemu nebyla. Napsal potom, že tito kříženci by kazili vzhled německého ovčáka a že v tom pokračovat nebude. O jiném křížení v Evropě jsem v té době nevěděl. V Holandsku se o to pokoušel Saarlos. To u nás ale nikdo nevěděl. Nebyly o tom u nás žádné zprávy. Takže jsem sháněl informace od lidí, kteří se vlky zabývali. Například Josef Rab ze zoologické zahrady z Liberce. Ten měl vlčici a vodil jí po Liberci. Nikdy jí nic nenaučil, necvičil ji, jenom ji vychovával. Kontaktoval jsem i tehdejšího ředitele zoologické v Praze. Byl jsem za Františkem Horákem, který se v té době připravoval na vytvoření českého teriéra. V té době u nás nikdo vlky neměl. Až jsem našel Karla Hájka, to byl fotograf v Praze. Říkal, že si přivezl ze Slovenska vlčici. Chodil s ní normálně po Praze. Zdemolovala mu byt a on ji neměl kam dát, protože ji nechtěl mít v kotci, tak ji dal svému bratrovi do Děčína. Tak jsme si pro ni s mým spolupracovníkem Karlem Všolkem dojeli. Přivezli jsme ji a dali ji do Libějovic, kde jsme měli připravený speciální kotec s velkým výběhem.

Měli jsme vlčici a to byl první krok. Vybrali jsme psa, který by se pro ni hodil, takový cholericko-sangvinický pes, aby se prosadil. Když jsme ho pustili k vlčici, tak ho chytla za krk, vytrhla mu kus kůže a pes stáhl ocas mezi nohy a utíkal k východu. Vzal jsem jiného psa, který byl spíš cholerik, velký vlkošedý pes, a nechal jsem ho, aby se očichali přes drátěný plot. Potom jsme ho pustili k ní a ona po něm zase skočila, ale on na místo toho, aby utekl, tak jí to oplatil. Vzal ji za krk, zatřepal s ní. Ona zůstala stát a on ji nakryl.

Já jsem na to pochopitelně musel zpracovat celý projekt, kde jsem napsal, co od toho očekávám, co se bude dít dál, co s narozenými štěňaty. Na základě tohoto materiálu proběhlo schválení projektu. Po schválení jsem měl všechny možnosti otevřené. V té době jsme dělali nejrůznější experimenty, jak nejlépe využít psa ve službě. Zkoušeli jsme například noční stopy se svítícím obojkem, stopy na dostih a podobně.

Takže to byla součást těchto testů?

Byla to součást experimentu na vylepšení odolnosti psů. Doufali jsme, že pokud by se to podařilo, mohli by se psi vylepšit. Spousta psů nám marodila na ledviny a padali na zadky. Ono být osm hodin ve službě na Šumavě, když tam leje a je zima. To ten pes byl chudák. Vojáci měli pláštěnky a pes neměl nic. Tak to psi většinou dlouho nevydrželi.

Československý vlčák

Československý vlčák je plemeno, které vzniklo zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka (Canis lupus lupus). Původní pokus pohraniční stráže pod vedením plukovníka Ing. Karla Hartla vyústil ve vznik československého národního plemene.

Počátek historie tohoto plemene se datuje k roku 1955, kdy se Ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Zpočátku se křížení provádělo jako vědecký experiment. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví, a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.

Podklady k žádosti o uznání plemene se připravovaly ve spolupráci s Ústřední odbornou komisí chovatelů psů ČSCH, ve které nové plemeno vytrvale podporoval zejména Ing. Jan Findejs. Standardní komise FCI doporučila standard československého vlčáka ke schválení v roce 1988. Po zapracování připomínek a nutných změn do standardu bylo plemeno uznáno hlasováním členských zemí v Generálním shromáždění FCI (v první fázi uznání na deset let). Návrh prosadil tehdejší československý zástupce v FCI, RNDr. Petr Dvořák. Standard československého vlčáka byl schválen v Helsinkách dne 13. 6. 1989 a vydán pod číslem 332. První tituly „světový vítěz“ tak mohly být československým vlčákům zadány na Světové výstavě psů všech plemen v Brně 1990. Výstavu posuzoval mezinárodní rozhodčí a autor plemene, Ing. Karel Hartl.

Zdroj: Wikipedie

Jak tedy dopadlo první spojení?

To první spojení dopadlo tak, že my jsme tam k té feně nemohli, protože žádný voják tam nechtěl vlézt. Všichni se jí dost báli, protože nikdo nevěděl, co od ní můžeme čekat. Bylo to divoké zvíře. Takže až za deset dní jsme zjistili, kolik je tam těch vlčat a jaké mají pohlaví. Fenu jsme museli vytlačit do druhého kotce a teprve potom jsme se na to mohli podívat. První vrh, to byli čistí vlci. Tam se vůbec neprojevilo, že otec je německý ovčák. Já jsem si představoval, že by se tam, podle Mendela, mohly objevit ty tři formy, které ve svých pokusech popisoval. To znamená, že by tam mohli být vlci, kříženci a psi. Povahově i exteriérově. To ale nebyla pravda. V první generaci to byli od pohledu vlci a chování měli také vlčí. Jednak je vychovávala vlčice, takže co bylo naučené, to bylo vlčí. Vlčata z první generace, bylo jich pět, jsme vychovávali. Po sedmi týdnech jsme je oddělili od matky a já jsem vojákům uložil, že je musejí pozorovat a že s nimi musejí něco dělat. Ono se s nimi ale nic dělat nedalo. Byli necvičitelní, neměli ani snahu se nějak socializovat. Byli ve smečce a stačili si mezi sebou.

V té době jsme neměli zkušenosti a neoddělovali jsme je od sebe. To jsme dělali až u generace F2, kdy jsme křížence první generace znovu nakryli německým ovčákem. Tam už jsme rozpracovali celou metodiku další práce. Zkusili jsme je oddělit od sebe a dát je mezi štěňata německých ovčáků. Jestli by se takto nezlepšila jejich socializace. Zda by se s těmi psy potom nedalo něco dělat. Ale v F2 to bylo stále daleko víc vlčí, než jsme předpokládali. Stále jsem to porovnával s výsledky Mendela, ale nevycházelo mně to. Mendel to totiž dělal na čistých liniích. Aplikace Mendela na tento případ moc nefungovala.

U F2 jsme žádného velkého výsledku nedosáhli. Přece jen ta štěňata, která byla dána k německým ovčákům, tak když štěňata německého ovčáka běžela k psovodovi, tak kříženci běželi za nimi. Drželi se dál, ale přišli. Tam už jsme sledovali povahu těch zvířat. Hledali jsme, co je stres a co je bázlivost. Všechno jsme zapisovali a začali jsme na tom pracovat odborněji. Viděli jsme, že spojení jsou plodná a bude se v tom moci pokračovat a rozšiřovat tento chov dál. V literatuře se nic neobjevovalo, jen v ruské literatuře byli nějaké parametry o vlcích, kteří byli v Rusku zastřeleni. To ale byly zápisky lovců. Od nich jsme získali základní anatomické údaje vlků jako výška, váha a podobně. Dostali jsme se takto ke generaci F3. V této generaci se nám začala objevovat štěňata, která měla vlastnosti psů.

Zkoušeli jste někdy to, že by kryl pes kříženec fenu německého ovčáka?

Ne, to jsme zatím nedělali…

Ve třetí generaci se nám už objevili kříženci, které jsme začali zkoušet cvičit. Tato zvířata už při dobrém vedení zvládala základní cviky poslušnosti. K noze, ke mně a podobně. To mě dost povzbudilo. Nejúspěšnější byly chovné stanice v Chebu, Domažlicích a Bratislavě. Takže jsme začali shromažďovat poznatky a výsledky a udělali jsme generaci F4. U F4 se nám objevilo víc kladných znaků, které ukazovaly na to, že jde o vlohy, že to není naučené, ale je to vrozená vloha. Šlo o vlohy, které se do kříženců dostaly ze psa.

Jak vypadaly ty první generace vzhledově?

První generace byli čistí vlci. Dále se objevovaly úplně jiné typy. V F3 a F4 se někteří jedinci víc přibližovali německým ovčákům.

Od čtvrté generace jste je už začali křížit mezi sebou?

My jsme sledovali povahové vlastnosti také ze statistického hlediska. U F1 jsme měli 18 % bojácných zvířat, 78 % byla zvířata bojácná a agresivní a jen 4 % nebojácných. U F2 jsme měli jen 11 % bojácných, 66 % bojácně agresivních a 19 % jich už bylo nebojácných. Vyloženě agresivních bylo 8 %. U F3 jsme měli bojácných pořád 11 %, ale bojácně agresivních už bylo jen 52 %. Nebojácných jsme měli už 28 %. U F4 bylo bojácných 10 % a 34 % bojácných agresivních. Nebojácných bylo už 50 %. Testovali jsme to tak, že když někdo cizí ke štěňatům přišel, tak většina utekla. Některá ale neutekla, byla zvědavá a koukala, a to byli nebojácní. Přes to všechno se s nimi nedalo nic moc dělat, ale byla nebojácná. Když jsme v roce 80 dali F4 na F4, tak se narodilo už jen 12 % bojácných a 21 % bojácných agresivních. Nebojácných bylo 58 %, víc jak polovina. Potvrdilo se to, co jsem předpokládal, že se pes začne postupně prosazovat, že ten vlčí projev se psem postupně utlumí. V té době jsem řekl, teď končíme s německým ovčákem a budeme dál chovat jen na křížencích.

Nebyla to příliš úzká chovná základna?

My jsme toho měli hodně. Vezměte si, že jsem měl pod sebou deset chovných stanic. V chovných stanicích bylo třeba 160 fen. Když jsme nakryli čtyři feny, tak jsem měl hned dvacet a víc štěňat.

Jak jste vybírali křížence pro další chov?

Pro další chov jsme vybírali jedince, u kterých jsme viděli, že tam je víc vlka, ale už se tam projevovaly některé vlohy psa. Nekoukali jsme na exteriér, zajímaly nás především povahové vlohy.

Když jste měli čtvrtou generaci, tak u té jste dělali porovnávací testy, co zvládne německý ovčák a co zvládne vlk (respektive kříženec vlka)?

Testy jsme dělali prakticky u každé generace. Každá chovná stanice měla určitý svůj úkol a ten plnila. Výsledky jsem si od nich bral a sumarizoval je za všechny chovné stanice. Takto jsme se dostávali k tomu, že například někteří kříženci projevovali velice dobré výsledky ve stopách. Byli to výborní stopaři, ale museli mít silný motiv ke stopování.

Co bylo tím motivem?

Motiv byl jednoznačně potrava, maso. Vlk nedělá nic zbytečně. To se nám potom projevilo v procesu výcviku. My jsme ho naučili aportovat, ale on to udělal jednou. A potom víc neměl zájem. Motivaci zvířat jsem rozebíral s krotiteli divokých zvířat v zimovišti cirkusů v Počernicích. Všichni cvičili na žrádlo. Práskají bičem, aby to vypadalo, ale ve skutečnosti ta zvířata všechno dělají za pamlsky.

Jak dopadalo srovnání kříženců s vlkem s čistokrevnými německými ovčáky?

Výsledky jsme srovnávali už u štěňat. Dělali jsme čichové zkoušky, zkoušku čichových schopností psa. Měli jsme speciální láhve se šroubovacími filtry. Uvnitř bylo maso a nahoru se našrouboval filtr, jednoduchý, dvojitý nebo trojitý. Štěňata se vodila od filtru s nejvíce vrstvami k dalším, tenčím. Vyhodnocovalo se, přes který filtr maso ucítila. Zjistili jsme například, že pes po horečnatém onemocnění, například psinkou, ztrácel čichové schopnosti. Takoví psi potom nemohli pracovat jako stopaři a dávali jsme je ke strážní službě.

Tyto zkoušky jsme dělali už dříve u německých ovčáků, a teď jsme na ně pustili křížence. Kříženci ukázali, že mají velice dobré čichové vlohy, vlk je k životu potřeboval. Byli to vynikající stopaři. Byli na stopě výborní, ale jen pokud byli hladoví. To jsme nemohli takto využít do služby, protože jsme nevěděli, kdy ho budeme potřebovat, a krmit se muselo. Povel stopa pro něj nebyl žádný povel. Protože pokynem ke stopování pro ně byl hlad. Pokud šel kříženec dělat stopu s tím rozpoložením, že byl hladový, tak šel výborně.

 

Pokud se týká přivolání, tak to bylo problematické, protože kdo ho volal a koho znal, k tomu přiběhl, ale k nikomu jinému. Byl to velký problém, když se měnili psovodi. Pokud toho vojáka neznal, neposlouchal.

Dokázali přepnout, pokud se o něj daný voják staral déle?

Těžko, přepnul, ale neposlouchal. Nového vojáka toleroval, ale nespolupracoval. Nic pro něj neudělal. Nepracoval pro smečku. Zajímavé bylo, že tito kříženci se nejlépe učili napodobovací metodou. Například, když jsme trénovali překážky (přes překážky skákali výborně, líp než němečtí ovčáci) nejlépe jim to šlo za jiným psem. Tato metoda se nám osvědčila u překážek a třeba u aportů. Nebo třeba u revírů. Štěně křížence jsme přivázali k obdobně starému německému ovčákovi a on běhal s ním. Takže jsme na křížence používali potravní a napodobovací metodu. Jakmile by člověk použil násilí, tak zradil jeho důvěru, a to byl konec. Okamžitě u něj nastal útlum a pasivita. Byly to velmi silné pudové reakce, které se těžko nechaly odstranit.

Tyto generace se už začaly používat ve službě?

Začali jsme vybírat jedince, kteří měli vhodné předpoklady pro službu. Například pro stopování nebo pro noční hlídky. Jejich orientační reflex a opatrnost v noci byli výborné. Občas se psovodům na noční službě stávalo, že jim usnul pes. Vlk, ten neusne nikdy, ten je celou noc vzhůru. Vojáci to zjistili a na noční službu chtěli křížence, protože věděli, že budou perfektně hlídat.

V té době byli vlčáci jen ve službě nebo jste už některé prodali do civilu?

Už v té době byla zvířata prodávána do civilu. Chtěl jsem vidět, jak se v civilu budou chovat. Karel Němec, šestinásobný účastník národních přeborů, si vzal sám na zkoušku, nebo Pavel Brožek, to byl hlavní poradce chovu německých ovčáků. Tak ten si také vzal křížence. Oni byli sami zvědaví, co by se s tím dalo dělat. Štěňata na zkoušku dostávali zadarmo, a ještě k tomu měli krmení. Udělala se smlouva, že v případě potřeby si armáda psa vezme na krytí a majitel má povinnost hlásit nám, jak se pes v civilu projevuje. Chtěl jsem, aby se tito psi dostali na cvičáky. Bylo tam jiné prostředí a také jiné metody výcviku.

Socializace mě ohromně zajímala. V armádě byli jen mezi vojáky. Viděli jen uniformy. A také u nás byl pes celý den v kotci a psovod si ho bral jen na cvičení nebo do služby. Jeden čas jsem měl mezi civilisty asi padesát zvířat. Počítal jsem s tím, že pokud to k něčemu bude, projeví zájem víc výcvikářů a my si budeme moci zajímavá zvířata stahovat zpět do chovu.

Chci se zeptat. V dalším chovu jste ještě někdy přikřížili vlka nebo už jste mezi sebou pářili pouze křížence?

Přikřížili jsme tam další vlčici. Tu jsme kryli Bojarem vom Schötterhoff. Toho jsem koupil v Německu. Koupil jsem ho od jednoho německého invalidy, který si chtěl koupit trabanta a chyběly mu peníze. Tento pes se nedostal v Německu do chovu, protože byl moc velký. Tak jsem ho přemlouval, aby mi ho prodal. Jel jsem za ním do Berlína, a protože mu ještě na trabanta nějaké peníze scházely, prodal mi ho. Nebyl laciný, ale byl to vynikající pes. U nás založil chov v chovné stanici Z Blatenského zámku. Její sláva byla díky Bojarovi. Jeho potomci byli 4x v celostátních přeborech.

Řada budoucích špičkových psů měla potom Bojara jako předka. Tento pes neměl věci nacvičené, ale měl je jako vrozené vlohy. Když jsem pozoroval, jak se chová ke svému pánovi i k ostatním lidem, hned jsem viděl, že je to výjimečný pes. Tak mě zaujal, že jsem si říkal, že ho musím dostat do našeho chovu. Ta štěňata po něm, kryl v Budějovicích a v Libějovicích, to byli všechno vynikající psi. Tak jsme právě jím nakryli vlčici, kterou jsem koupil v zoologické zahradě na Hluboké. Tím vznikla další linie. Potom jsem koupil v zoologické zahradě vlka Šerika a toho jsem dal do Bratislavy a tam vznikla třetí linie. Další linie potom vznikla po psovi Argovi, který byl u policie v Býchorech, kde si vedoucí kynolog policie sehnal vlčici a nakryl ji s ním.

Byl nějaký rozdíl, když se nakryla fena ovčáka vlkem?

To jsme zkoušeli v Bratislavě. V Bratislavě jsme nakryli vlkem fenu F4 a potom jsme také zkoušeli nakrýt vlkem fenu německého ovčáka. Sledovali jsme rozdíly. Když jsme nakryli F4, tak se nám to vrátilo do vlčích typů. Vlk tam začal zase převládat. Když jsme nakryli fenu německého ovčáka, tak bylo jasné, že fena na to měla maximální vliv. Ta štěňata vypadala trochu jinak. V tomto případě se ten vlk neprojevil tak silně. Zajímalo mě, proč tady není vlk tím hlavním aktérem tvorby štěňat. Hlavním aktérem byla matka štěňat. Máma to nosí těch šedesát dní a potom je vychovává. A ta štěňata dělají to, co vidí u ní. Bylo vidět, že tam je od vlků vrozená vloha, ale není tak průkazná, jako když tam byla vlčice. Ta vloha nebyla tak rozvinutá. Ta fena a zkušenost štěňat převzatá od feny překryla tu vlčí vlohu. Nepřekryla ji úplně, ale z velké části. Proto byly ty obrovské rozdíly u Saarlose. Ten kryl vlka na fenu belgického ovčáka a potom německého ovčáka. Tam se objevovala daleko méně bázlivá štěňata než u nás. U Saarlose s tím ale nikdo nic nedělal a do dneška je saarlosův ovčák bázlivý, protože s tím dál nepracovali a nerozvíjeli to. Bohužel záznamy z tohoto období zůstaly v Libějovicích a časem zmizely.

Československý vlčák byl původně jen pokusným křížením vlků a německých ovčáků. Jakým způsobem z něj vzniklo další plemeno uznané FCI?

To byla samostatná práce dostat štěňata do civilu. Mně v první řadě zajímaly povahy. Potřeboval jsem psy, kteří dělali, a ne aby chodili po výstavách. Tím, že byli tito kříženci dáni civilistům, objevovali se na cvičácích, mluvil se o nich a všichni říkali, že jsou na nic, protože to srovnávali s německými ovčáky. Byla tendence je neuznávat. Já jsem založil z lidí, kteří měli v civilu tyto křížence, klub příznivců těchto kříženců a nazvali jsme je český vlčák. Požádali jsme Svazarm o zapsání těchto kříženců do registru plemenné knihy. Aby mohla štěňata v civilu dostat rodokmen, aby byla někde zapsaná a stali se z nich psi s rodokmenem. Bylo mi řečeno, že populace ještě početně neodpovídá podmínkám zápisu a neschválili to. Tak jsme čekali dva roky a potom jsem to začal znovu tlačit. To už nebylo ve Svazarmu, ale ve Svazu chovatelů, a tam jsem byl v předsednictvu. Tak jsem to v předsednictvu projednal. Udělali jsme komisi, která jela do Libějovic. Tam jsme soustředili chovné jedince. Komisi vedl pan Odvárko, mezinárodní rozhodčí. Komise posoudila předvedené jedince, jejich počet, kvalitu a usnesla se, že zařazení do registru doporučí.

Já jsem zpracoval Ing. Findejse a ten to přednesl na předsednictvu Svazu chovatelů, které to uznalo. Od té doby se začala štěňata československého vlčáka zapisovat do registru. Mohla se také zúčastňovat výstav jako neuznané plemeno. Původní název byl český vlčák. Teprve v roce 1982, když služební plemena přešla zpět pod Svazarm a oficiálně vznikl klub plemene a prosadili jsme, že ho FCI uznala za plemeno, přišli Slováci, protože já jsem dával zelenou chovné stanici na Slovensku, jejíž velitel a brigádní referent v tom viděli možnost se prosadit a vzali si to za své. Přijeli s tím, že udělají na Slovensku také klub a aby to byl československý vlčák. Tak jsme to schválili, že se název změnil z českého na československého vlčáka.

Kdy byl československý vlčák uznán jako plemeno FCI?

FCI ho uznalo jako plemeno, tuším, v roce 1982 jako národní plemeno a v roce 1989 ho FCI uznala jako plemeno.

Jak se najednou stalo, že je to slovenské plemeno?

To si Slováci vymysleli. To bylo po 89., když se rozpadl Svazarm a do čela se dostali lidé, kteří neměli přehled o chovu vlčáků. V té době jsme se dohodli, že dva roky povede plemennou knihu československých vlčáků slovenská plemenná kniha a dva roky česká a v té době rozpadu to zrovna vedla slovenská plemenná kniha. Český kynologický svaz, protože nebyli znalí situace, se československého vlčáka zřekl. Když to Slováci chtějí, tak jim ho dáme. Já už jsem v té době byl v důchodu, nebyl jsem v žádné funkci… Už jsem neměl možnost to ovlivnit.

Slovenský kynologický svaz byl FCI určen jako správce plemene, ale ne jako tvůrce plemene.

Po roce 1989 vznikl klub a plemeno se rozšířilo do světa? V čem si myslíte, že spočívá úspěch tohoto plemene?

Československého vlčáka jsem do světa prakticky rozšířil já, protože jsem měl známé v Itálii a přes ně jsme získali kontakt a Italové okamžitě projevili obrovský zájem. Oni tím, že mají ve své historii, že jejich bratry Romula a Rema odkojila vlčice, tak mají pro toto plemeno slabost. Okamžitě jsme začali vyvážet přebytečné vrhy u civilistů, o které nebyl zájem, do Itálie. Tady o to totiž lidé neměli zájem. Vychovávali to jako německé ovčáky, každý tomu dal ostnáč a tím je zničil. Takže jsem jim v Itálii udělal plán chovu a přivezli jsme do Janova na výstavu asi deset nebo dvanáct psů. Ukázali jsme jim tuto skupinu a vyvolali velké nadšení. Každý chtěl štěně, a tak se začala štěňata ve velkém vozit do Itálie. V Itálii se toho chytili dva lidé, postavili velkou chovnou stanici a začali dělat psy. Když jsem tam jel za čas na výstavu, tak už jsem jich měl na jedné výstavě 140 jedinců.

Jsou jiné země kromě Itálie, kde je československý vlčák také takto rozšířený?

Ne. V Německu se to nerozšířilo, protože Němci mají německého ovčáka a nemají zájem o jiné plemeno. V některých zemích je pár jedinců, jako třeba v Rakousku, Polsku či Maďarsku, ale v Itálii je jich jasně nejvíc. Zapisují v plemenné knize až 500 štěňat ročně.

Dříve se bral československý vlčák jako trochu nepředvídatelné plemeno. Dnes je to plemeno daleko vyrovnanější, je to příjemné zvíře. Jak jste toho za ta léta dosáhli a co pro to bylo třeba udělat?

Já přiznávám hlavní zásluhu civilním chovatelům. To plemeno se dostalo do rukou civilních chovatelů a civilních kynologů. Mezi nimi se postupně našel dostatek lidí, kteří tomu plemenu začali rozumět. Začali si uvědomovat, že je to něco jiného než německý ovčák. Začala jim ta povaha vyhovovat a chtěli dokázat, že umí dělat i jiné plemeno a že je ČV zajímavé chovat. Takže tito lidé mají největší zásluhu na tom, že dnes tak československý vlčák vypadá. Já jsem se vždycky snažil jen o povahu, ale protože to bylo u civilistů, musel jsem se také začít starat o to, jak to plemeno vypadá. Lidé chtěli začít chodit na výstavy a s těmi svými zvířaty se tam ukázat.

Ono, když dneska vidíte, co udělali chovatelé z německých ovčáků, tak tam to směřuje opačným směrem. Tam se projevuje ta tragédie, když přizpůsobíte standard plemene podle módy. Standard se může se souhlasem FCI upravovat, ale musí se upravovat k tomu, aby byl lepší a psa vylepšoval. Ne podle módy. Jak se začne upravovat standard podle módy, tak je to konec původního plemene.

Teď jste se sám dostal k dalšímu tématu, na které se chci ptát. Od druhé světové války se zabýváte psy, jejich chovem a jejich povahami. Dneska je to u většiny plemen tak, mluvím jen o služebních a pracovních plemenech, že povaha je jen nutné zlo a každého zajímá u těchto plemen hlavně exteriér. Vidíte nějakou cestu zpět? Jak z toho ven?

Je potřeba hledat, co je v tom exteriéru pro toho psa účelné. Tak jsme to dělali my, měřili jsme psy a dělali jsme s nimi zátěžové zkoušky, kdy jsme hledali, co je v exteriéru dobré a co je špatné. Tím by viděli, že pro toho psa něco dělají. Pro psa, ne pro sebe! Vždyť se přes ty psy prezentují především jejich majitelé a chovatelé.

Když se podíváte na jakékoliv plemeno, tak musí chov směřovat k jeho prospěchu. Kdysi chtěli bílého bullteriéra, aby byl v lese vidět. Nejdřív to musíte vyzkoušet, protože bílá barva je barva, která sebou nese řadu vad, mimo jiné vady sluchu a zraku. Zkusili bílé bullteriéry a začala se jim rodit hluchá štěňata. Například, když přivezli Rusové dobrmany z Ruska na výstavu do Budapešti, tak Němci obstoupili kruh a chtěli ho celý koupit. Dobrmani, které měli tady, byli proti ruským jak kočky. Dobrmani z Ruska vážili 35 kg a byli to pořádní psi.

Co si myslíte o „přilití krve“ jiného plemene do čistokrevného chovu?

Pokud se to dělá odborně s jasným chovatelským plánem, cílem a vyhodnocením výsledků, tak je to jedna z normálních metod práce s chovem plemene. Dělá se to u koní, dělá se to u krav. Proč ne u psů? Nesmí to být experiment. Musí tam být jasný plán, čeho tím chci dosáhnout. Musejí se vybrat zvířata, která tomu plánu odpovídají. Pokud nechci vyšlechtit nové plemeno, ale jen zlepšit nějaký znak toho stávajícího. Říká se tomu přilití krve. Ono se na tu krev všechno svádí, ale krev tam nemá žádný opravdový význam, protože není nositelem dědičnosti. Pokud to splňuje, co jsem řekl, a je tam jasný plán, tak jsem pro.

Jak vidíte příbuzenskou plemenitbu? Její klady a zápory.

To je to samé jako přilití krve. Jen je nebezpečnější. Při příbuzenské plemenitbě záleží velice na tom, jestli je úzká nebo vzdálená. Je třeba vědět, že může být dominantní matka nebo otec. Dominance je rozhodující, pokud je dominancí podporovaná dědičnost . Pokud je příbuzenská plemenitba dělána dobře, mohou se objevit krásná zvířata, ale ne všechna. Je třeba přistoupit k důsledné selekci. Pokud se nakryjí špičková zvířata, můžeme získat špičková zvířata, ale je tam velké riziko degenerativních vad. Je třeba si tato rizika příbuzenské plemenitby vždy uvědomovat. Příbuzenská plemenitba je formou chovu, ale není pro každého.

Jak skončili českoslovenští vlčáci u armády?

Tam to potom, co jsem odešel do důchodu, skončilo. Nikdo se tím už dál nezabýval. Já jsem bohužel neměl nástupce, kynologa, který by se tomu tak věnoval.

Co je podle vás nejdůležitější, aby člověk dobře choval psy?

Chovatel musí mít v prvé řadě odborné znalosti, potom musí mít jasný plán, čeho chce v chovu dosáhnout a za tímto cílem jít. Pokud chová pracovní plemeno, měla by být tímto cílem určitě hlavně kvalitní povaha odchovávaných zvířat. Zejména u služebních a pracovních plemen psů. Pes by měl být socializovaný, ovladatelný a skutečný přítel svého pána.