Jana a Janča Hořejší :: On je dobrej, ale on je i hezkej!

autor: | Dub 4, 2023 | Sportovní kynologie, Top

Jana Hořejší (dříve Stáhalíková) je zakladatelkou jedné z nejznámějších chovatelských stanic německých ovčáků u nás – CHS ze Stříbrného kamene, známe ji také jako rozhodčí z výkonu a závodníka. Její dcera Jana úspěšně přešla z kategorie juniorů do seniorského závodění a letos se ziskem titulu vicemistra republiky ČKNO kvalifikovala na MS WUSV. V rozhovoru se dozvíte o jejich začátcích, chovatelské filozofii nebo třeba o tom, jaké to je trénovat svou dceru a naopak předávat nové informace své mamce.

Jak dlouho pejskaříte?
Jana: Už dlouho. Já už jsem taková fosilie. Moje první fena se narodila v prosinci 1973. První fena, se kterou jsem složila zkoušky, se narodila v roce 1975. Ta úplně první měla smůlu, že jsme jako šestičlenná rodina bydleli v třípokojovém bytě a rodiče to nedali a po tři čtvrtě roce mě poslali na prázdniny k babičce a fenu mi prodali. Já se vrátila domů a začala jsem šetřit na opravdu svého psa. Byla jsem přesvědčená, že když si na něj našetřím, tak už mi ho neprodají. Což se stalo. Mezitím si naši postavili na Rudlofově dům, takže když jsem si v sedmdesátém pátém pořídila Eru z Chlumského zámku, tak už jsme se stěhovali do domu. To byla fena, se kterou jsem byla pětkrát na mistrovství mládeže ČSR a ČSSR. První fena, se kterou jsem složila ZVV3. Byla to zakladatelka chovatelské stanice „ze Stříbrného kamene“.

Kolik ti tehdy bylo?
Jana: Jsem 63. ročník, takže s tou první deset a potom dvanáct.
Janča: Já, když se mně na tohle někdo zeptá, tak říkám, že od té doby, co umím chodit. Narodila jsem se v roce 1997 a od té doby, co jsem začala chodit, jsem byla blízko psů. Měli jsme spoustu psů chovných i závodních a já jsem je různě „šikanovala“, hrála si s nimi, jezdila na nich… Opravdově závodím od roku 2009. Předtím už jsem dva roky jezdila takové ty pouťáky a cvičákové závody. V tom roce 2009 jsem byla na prvním výběráku mládeže a závodila jsem s první fenou, kterou jsem měla přímo pro sebe. Nikolu (Niki ze Stříbrného kamene) jsem si samozřejmě nepřipravila úplně sama, to by ještě nebylo možné, ale byl to první opravdu můj pes.
Jana: NIki se narodila 2006. Je zajímavé, že Janča na to měla od začátku cajk. Martin, můj nejstarší syn, se o psy kdykoliv postará. V tom je skvělej, ale nikdy ho nebavilo cvičit. Janina, ta psy od začátku musela pořád někde tahat a drezírovat.
V tom N-kovém vrhu bylo šest fen a Nikola byla taková světlá fena, no, sama bych si ji nevybrala. Ale Janča si ji prostě oblíbila, dostala červený obojek a byla to její fena. Tak jsem to respektovala.

Jak rodič zařídí, aby šel potomek s pejskařinou v jeho stopách? Máš na to nějaký recept?
Jana: Já jsem dítě z nepejskařské rodiny a rodiče povolili teprve, když jsem začala brát sestře velkého plyšového psa a vláčela ho na poštu a do krámu a začala jsem mu dávat povely. Ona mi ho s řevem brala, že jí ho ušmudlám, tak jsem začala vodit imaginárního psa a dávat povely jemu. Recept žádný nemám. Nikdy jsem se nesnažila děti zásadně ovlivňovat v jejich zájmech. U pejskařů většinou vidím jenom dvě polohy. Buď jsou do toho děti ulítlé a ten cajk na to mají, nebo to naopak nesnášejí. Martin byl odkojený cvičákem a někdy v šesti letech pronesl památnou větu: „Ze všeho nejvíc nerad mám chodit na cvičák.“ Tak říkám: „Super. Martínku, zítra jdeme k zubaři.“ Tak se zamyslel a řekl: „Tak dobře, ještě míň rád chodím k zubaři, ale hned potom mám nejmíň rád chodit na cvičák.“ A dodnes to nemusí.
Moje děti na cvičák chodily, protože to byla součást rodinné kultury, ale jestli to budou chtít dělat, jsem nechávala na nich. Když to tam není, tak to stejně nikdy nepůjde. A Janča k tomu od začátku byla.

Měly jste na začátku nějaký pejskařský vzor?
Janča: Stoprocentně to na začátku byli rodiče a jsou pro mě doteď. Když si představím, že táta byl s jedním psem osmkrát na světě. To je pro mě snové. Samozřejmě mě zajímá spousta lidí, kteří aktuálně závodí, ale nemám mezi nimi někoho jako úplný top. Já to mám spíš podle disciplín, že mě někdo hodně zaujme. Na poslušnosti se mi třeba hodně líbí, a cením si jeho práce, Martin Matoušek. To, jak pracuje, je mi hodně blízké.
Jana: Chodila jsem na cvičáky, kde když měl pes ZVV2, tak to bylo „něco“. Nemůžu říct, že by mě někdo bezprostředně nějak hodně ovlivnil, ale koho si pamatuji a koho jsem ráda pozorovala, byl Pepík Matoušek s Vilmarem z Marušky. Já jsem tu první fenu měla po něm a její matka byla exteriérová linie. A to se mi na tom hodně líbilo, že exteriér a práce neměly k sobě tak daleko. Vilmar byl opravdu hezkej pes, který se mohl postavit kdekoliv na výstavě a dostal by výbornou, přitom to byl pes, kterej boural figuranty a byl schopen udělat velký výsledek na mistrovství republiky.
Přiznávám, že mě to ovlivnilo natolik, že já se takové psy snažím chovat dodnes.

Ing. Jana Hořejší
(1963 – 2023)
Zakladatelka Chovatelské stanice ze Stříbrného kamene
(v roce 1978), v níž odchovala řadu psů, kteří se prosadili ve sportovní kynologii u nás i ve světě (na letošním MS WUSV budou startovat čtyři zvířata z této chovatelské stanice), mnohonásobná účastnice mistrovství republiky německých ovčáků i všech plemen s pěti psy. S Artem z Lipin se zúčastnila MS FCI 2002 v německém Baunatalu, dvakrát byla náhradníkem reprezentace.
Jana Hořejší je dlouholetou rozhodčí z výkonu 1. třídy a byla také členkou Předsednictva ČKNO a členkou výboru Jihočeské krajské organizace ČKS (v současnosti je členkou revizní komise). Jana Hořejší se v jižních Čechách dlouhá léta věnovala práci s dětmi a mládeží.

Celý život děláte sportovní kynologii? Neuvažovaly jste o jiném sportu?
Jana: Já ne.
Janča: Mě relativně zaujal mondioring. Potom jsem přišla na to, jak se to trénuje, a to mě trošku odradilo. Je to něco, co nechci dělat.

Co bys dělala, kdyby sportovka nebyla?
Jana: Na to jsem samozřejmě narazila, když začaly problémy s obranami. To není jen problém posledních let, mluví se o tom už delší dobu. Obávám se, že to k nám taky dojde. Kdyby se to stalo, tak bych hledala jiný sport. Něco, kde se kousat dá… Obrana je plemeni, které mám, přirozená, a přišlo by mi strašné mu to brát.
Vážím si všech, kdo něco se psem dělají. Také to říkám každému, kdo si ke mně přijede pro štěně, hlavně na něj buďte hodní, pořádně ho krmte, dejte mu péči a lásku, a jestli mu budete házet talíř nebo s ním budete tancovat a nebo s ním budete dělat záchranařinu, mně to je úplně jedno.

Teď pár dotazů pro Janu. Celý život jsi měla jen ovčáky? Nikdy jsi neuvažovala o jiném plemeni?
Jana: Jako dítěti se mi v deseti letech, kdy jsem začínala, líbily kolie. Jenže v té době byly kolie veliké. Byla to doba Lassie a člověk to bral trochu jinak. Dneska je to jiné plemeno. Jinak ovčák mi jako plemeno naprosto vyhovuje. Ani jsem neměla, jako někteří jiní od ovčáků, úlet k malinám.

Když si promítneš svůj sportovní život, jaké byly největší úspěchy?
Jana: Předně musím říci, že mi zase tolik psů rukama neprošlo. S výjimkou té první, všechny moje závodní a velká většina těch chovných fen u nás dožila. Všechny měly složeny vrcholové zkoušky. S Erou jsem byla pětkrát na mistrovství mládeže. Potom přišla pauza. Napřed škola, potom dítě a ke psům jsem se vrátila v podstatě až po mateřské. Pak přišla Osa z Trávníčkova dvora po našem Benovi z Bolfu, který byl i otcem Grima z PS. To byla fena, se kterou jsem byla minimálně šestkrát na mistrovství republiky všestranných a jednou náhradník na svět.
Po ní přišla Bemoan Bee, se kterou jsem se také dostala na mistrák. Fena, kterou nikdo nechtěl, protože ji vyhnali na bonitaci, tak se jí nevěřilo. Nám se povedlo, že jsme si rozuměly, byly jsme nějak propojené. Když rodila štěňátka, řekla jsem „zatlač“ a ona to udělala. Druhá máma mých dětí. Vynikající stopařka. Vybojovala mi pohár za nejlepší stopu na mistrovství republiky ČKS v Chanovicích. Dala nám skvělé odchovy, Maxe, který byl třikrát mistrem USA a šestkrát startoval na světě, z toho dvakrát se umístil v první desítce, ale taky Larry, Luca, Nimh, Nemo, Quella, Queen, Querry a spousta dalších. Po ní přišla Ríša (Paris von der Mohnwiese). To byla fena, která nedala nikomu nic zadarmo, spolu s Artem asi nejlepší zvíře co jsme doma měli. Pětkrát účast na MČR ČKS a ČKNO, jednou závod TOP 15 a náhradník na MS FCI, účastník Mistrovství USA AWDF, dvakrát účastník MS WUSV-Universal Sieger, z toho jedenkrát druhé a jedenkrát 5. místo. A vždycky dostala na výstavě výbornou, kterou by tady v životě nedostala.
To náhradnictví moc mrzelo, protože pátý až sedmý jsme měli stejně bodů a já díky údajně nepovedenému kontroláku jsem měla nejhorší obranu. To jsem nemohla skousnout a je mi to líto dodnes. Nemyslím si, že obrana byla její problém. Dneska je jí 14,5 roku a je tu pořád s námi a já doufám, že ještě dlouho bude.

Na světě jsi byla s kým?
Jana: Na světě jsem byla s Artem z Lipin v době, kdy ho můj chlap odložil, že už je starej. Měli jsme ho půjčit do Švédska na krytí. A když si pro něj Peter přijel, tak říká: „Není vám toho psa líto, že jste ho dali do důchodu na zahradu? Není to škoda?“ No, a můj chlap se ještě stačil přiopít s Martou a Dušanem Majtasovými a Marta řekla: „To já bych svýho Emilka nikam nedala.“ A jemu se to po dvou dnech rozleželo a přišel s tím, že Art do Švédska nepoletí. Říká: „Já budu závodit s fenou, tak si s ním ještě ten rok zazávoď. On ti takovou ostudu neudělá.“ Ostudu mi neudělal. V roce 2002 vyhrál oba výběrové závody a dostal se jako CZ02 do Baunatallu.

Čím se cítíš být víc, závodníkem nebo chovatelem?
Jana: Mně je určitě bližší chov. Cvičit mě baví a nemám problém to potom předvádět. Nemám stres, když sama závodím. Daleko větší stres pro mě je, když mi závodí dítě. Tam zažívám stavy, že nemůžu dýchat, nemůžu dojít na tribunu… Zažila jsem všechno, ale nejlépe se cítím v tom chovu. Tam mám prostor a svobodu.

Máš nějakou chovatelskou filozofii, kterou se řídíš?
Jana: Chov se samozřejmě vyvíjí a musí reagovat na potřeby sportu. Chovat takové ty klasické české sebevědomé, tvrdé psy, kteří zas až tolik nechtějí pracovat, tak to dneska už úplně nejde. Myslím si ale, že snaha přizpůsobit konstituci a povahu ovčáka více současným požadavkům ZŘ, aby byli více konkurenceschopní třeba s malinami, současnému chovu moc neprospěla. Pro mě je velký cíl udržet pracovitou a pevnou povahu. Chci chovat psy, kteří budou odpovídat standardu plemene. Teď myslím v povaze. Musí to být všestranný, samostatný, inteligentní, přizpůsobivý jedinec, který bude dobře zvládat změny prostředí a bude mít čistou, otevřenou hlavu, kterého na nějaké úrovni vycvičí „každý blbec“. Chci plemeno, co toto všechno zvládne a vydrží. Já bych ale také chtěla, aby i trošku vypadal. Pro mě je to docela důležité.
Prostě neskousnu takovou tu teorii, že barva necvičí, že vlastně že jen světlý hnusný vlkošeďák je ten jediný a nejlepší na práci. Můj chlap vždycky říkával, že pes by měl být takový, že nemůžeš být nasranej, už když jdeš ke kotci a máš mu otevřít dveře. Musí ti být v něčem sympatický, musí se ti také aspoň trochu líbit.

Jak vybíráš spojení pro takový chov?
Jana: Musíš hledat. Samozřejmě u pracáků, ale snažím se, aby odpovídal i vzhledem. Povaha je pro mě při výběru to důležitější. Když si vyberu psa, který je opice, tak musím vybrat fenu, která ten exteriér trochu podrží. Když byla Janča na Universal Siegeru, tak přišel jeden známý chovatel z Rakouska a ptá se: „A máte vůbec DNA od toho psa? Ten nemůže být po Xanukovi. Takový hezký pes.“ Já mu na to řekla, že mám na dvoře čtyři generace fen a přesně vím, když Xanuka na některou pustím, co mohu čekat. Nejen Red Bull, ale i Robin nebo Xita jsou toho důkazem.
Nikdy jsem nenakryla psem, kterého jsem neviděla dělat. Nevybírám jen podle obrázku nebo videa. Vždycky chci vidět, jaký opravdu je. Nezajímají mě body, daleko víc je pro mne to, že s ním majitel přijde na tribunu, sedne si do čtvrté řady a ten pes je úplně normální. Je v klidu, v pohodě sleduje, co se děje, a potom přijde dolů na plac a rozbalí obranu, že dvakrát sebere figurantovi rukáv. To je pes, který mě zaujme. Ale snažím se i mezi těmi pracáky hledat vzhled, aby tam zůstalo tmavé oko, aby tam nebyly bílé fleky, aby tam byly normální uši. Mám ráda hezké hlavy. Prostě, aby to byl německý ovčák, který ti udělá radost, když se na něj podíváš. Strašně mě potěšilo, že přišla teď v Opatovicích spousta lidí a řekla: „Hele on je dobrej, ale on je i hezkej!“

Selektuješ majitele? Jsou lidé, které odmítneš?
Jana: Už se nám to stalo. Je pravda, že to nedělám úplně striktně. Já štěňata neinzeruji, u nás je to, že jakmile se objeví na Working-dog, že jsme nakryli, tak nějaký zájem je. Je řada lidí, kteří od nás mají už třetí, čtvrté zvíře. Což je pro mě veliká satisfakce a dobrá zpětná vazba, že to asi neděláme úplně blbě. To nemusejí být lidé, kteří s tím vyhráli mistrák. Jsou to lidé, kteří toho psa měli doma a vyhovoval jim a přijdou si znova. To jsou potom přátelství na roky. Tito lidé u mě vždycky nějak pořídí.
Jinak, že bych nějak striktně selektovala, to ne. Nemám třeba problém s mládežníky. Mládeži jsem se dlouhé roky u nás v kraji věnovala, a pokud je trošku znám a vím, že chtějí, tak jim psa ráda dám. Ale nemám problém ani s už trošku odrostlejšími výcvikáři. Před časem si u nás pořídil Honza Prokeš Hikary jako dárek do důchodu, aby se nenudil. Složili spolu IPO3, ZVV3, FH 2, objeli pár mistráků. A letos to dotáhli až k mistru republiky stopařů a pojedou na MS stopařů. Komu vůbec psy neprodávám, jsou překupníci.

Řešíš, pokud si někdo psa chce vychovat a potom ho prodá dál?
Jana: Mám ve smlouvě podmínku, že v případě dalšího prodeje ho musí majitel přednostně nabídnout nám. Pokud ji poruší z důvodu zisku, je to doživotní ztráta důvěry, druhá šance neexistuje. Ale chápu, že mohou nastat životní situace, kde jiné řešení není. Ještě přiznávám, že jsem trošku vnitřně předpojatá vůči super ambiciózním lidem. Nemám ráda ty, kteří si u mě kupují psa s tím, že s ním chtějí vyhrát mistrovství světa. Tam se bojím, že ho zničí a prodají.

Když máš štěňata a máš zájemce, snažíš se vybrat vhodné štěně pro daného člověka nebo necháváš na zájemcích, ať si vyberou?
Jana: Zájemci mají dopředu dané pořadí, v jakém si budou vybírat. Hodně štěňat prodávám do zahraničí, a tam ve mne mají lidé často takovou důvěru, že prostě řeknou: „Nechávám to na tobě, něco mi vyber.“ To mě samozřejmě těší, protože já ty štěňata znám. Ta důvěra je samozřejmě zavazující. Pokud někdo známý napíše, mám člověka a chtěl bych pro něj psa, ale je to už šedesátiletá paní a dominantní zvíře nezvládne, tak i takhle budu hledat štěně, které by vyhovovalo. Pokud si chce sám vybrat, tak to nechávám na něm. Občas se i bavím, jestli to dobré štěně pozná nebo ne.

Jak se díváš na prodej psů do Asie? Prodáváš tam?
Jana: Četla jsem různé články, jak se v Asii mají psi strašně a žijí v hrozných podmínkách. Malá štěňata tam v podstatě neprodávám, ale jednou či dvakrát jsme udělali výjimku a poslali jsme starší, půlroční štěně s předvýchovou a základním tréninkem. To byl Yuri. Majitel komunikoval od začátku výborně a po čase jsme se i osobně setkali. Yuri byl ve své době jedním z nejvíce využívaných plemeníků v zemi. Má skvělou péči, majitel ho má v rodině. Viděl ho kamarád, který tam byl na semináři a tento pes opravdu není jakkoliv týraný a ani nijak nestrádá.

Ok. Vím, že ti na tvých odchovech záleží. Jak tedy prodat do Asie dobře? Jak se dá zajistit, aby tam pes neskončil jako spousta jiných v naprosto nevyhovujících podmínkách?
Jana: Žádný speciální recept nemám. S tím prvním majitelem jsme delší dobu komunikovali a mohli jsme se vzájemně lépe poznat. Důležité pro mě bylo zjištění, že nelhal, ale musím říct, že jsem prostě asi měla kliku. Když v roce 2017 odcházela Ivory, už to bylo na doporučení a znala jsem tam nějaké lidi, od kterých jsem si zjistila informace. Ivory je dneska devítiletá a je v naprosto super kondici. Opět ji mají doma v rodině a pravidelně spolu komunikujeme, dneska už i s majiteli jejích odchovů.
Neustále od těch lidí dostávám zpětnou vazbu. Vím, že zvířata jsou v pohodě. Do Asie prodávám psy opravdu výjimečně a rozhodně bych tam nikdy zvíře neprodala někomu, o kom nic nevím.
Pokud jsem cítila jakýkoliv problém, okamžitě jsem začala žhavit dráty a vyptávat se známých, co je to za člověka. Vždycky jsem se potřebné informace dozvěděla. On ten pejskařský svět je strašně malý.

Jak sleduješ v chovu zdraví? Co hlídáš?
Jana: Věčný boj. Já si pamatuji, když v roce 1975–76 přišly povinné rentgeny DKK. Od té doby se rentgenuje a vychází stále asi 50% negativních jedinců, tak nemám pocit, že jsme se za tu dobu někam posunuli. Když se náhodou ta čísla mění, tak je to nejčastěji z důvodu, že se mění vyhodnocovatel. Jsem tedy trochu skeptická. Ono to totiž v chovu funguje tak, že ve vrhu bude osm štěňat, čtyři budou mít těžký postih, čtyři budou negativní. Kde je ale psáno, že žádné z těch zdravých to nebudou jako vadu předávat dál? Jsem samozřejmě ráda, že přibyly lokty, přibyla spondyloza, přibylo DM, přibyla spousta dalších testů a vyšetření. Trošičku mi je ale líto, když vidím inzerát, že štěně bez PP stojí deset tisíc a pod tím má inzerát chovatel se štěnětem s PP ze slušné linie a má tam štěně také za deset tisíc. Přitom musí vše výše uvedené absolvovat.

Kolik stojí aktuálně dobrý pracovní německý ovčák?
Jana: Říká se, že nyní je cena dobrého pracovního zvířete 15 až 18 tisíc, ale znám dost chovatelských stanic, které to za to neprodají. Kvůli covidu je situace jiná. Všichni chtěli psa. Teď přišly prázdniny, je po covidu a vidím spoustu dobrých spojení, a chovatelé nemohou prodat. Znám zvířata, která úspěšně závodí, některá byla i na MS, a nemohou prodat, a to mi přijde strašně smutné. Je tam strašný nepoměr proti těm bezpapírákům. Navíc tady existují různé „alternativní kluby“ mimo FCI, které mají své „rodokmeny“ a blbnou lidem hlavu. Teď zase řeknu něco problematického, ale já se přiznám, že jsem trošku skeptická, co se týká toho DM. Přijde mi, že jsme veterináři tlačeni, abychom utráceli peníze, a stává se z toho byznys za každou cenu, a to se mi nelíbí. Musím říct, že když mi začne devítiletý ovčák padat na nohy, tak úplně neřeším, jestli má dysplazii, spondylozu nebo DM. Je to starý pes, a stejně jako lidé může mít různé nemoci. Mám v USA trojnásobného mistra země, který naposledy závodil na MS v devíti letech. Bez problémů absolvoval kompletní závod, skočil metrovku a umístil se v první desítce. Asi o měsíc později mu na testu DM vyšlo A/A (nejhorší postižení). Pes, který byl od tří měsíců celý život v zátěži, tak v devíti letech závodí na mistrovství s takto těžkým postihem? Je pravda, že na ten zadek nakonec padl, ale ve třinácti letech, což mi nepřijde nijak brzy. Jiná věc je třeba přechodový obratel. Tam jsem ráda, že se společně s kyčlemi začal vyšetřovat. Teď jsem narazila u chodských psů, že jim LTV výsledek zahrnou rovnou do vyšetření DKK, i když majitel ani nechce. To si myslím, že je určitě dobře.

Chápu tvůj postoj k některým vyšetřením. Jak ale v tom případě vybíráš psy z hlediska zdraví?
Jana: Základ je doma. Chci chovat na svých zdravých fenách. Pokud jde o psa, když mě nějaký osloví a líbí se mi v povaze a exteriéru, tak další krok, který musí splňovat, je zdraví. Prověřuji rodiče, sourozence, potomstvo. Mně se ve své době strašně líbil Witz Equidius Jara Vnenčáka. Když jsem ho viděla v Rakousku na mistrovství, oslovila mě jeho vynikající obrana za 96 bodů, ale měl dysplazii kyčelních kloubů, a už to pro mě byl problém.
Nemusí to třeba pokaždé vyjít, ale snažím se v této oblasti mít čisté svědomí a pro správný výběr udělat maximum.

Sleduješ potomky vybraného psa?
Jana: Samozřejmě. To, jací jsou potomci po stránce povah i zdraví, je hrozně důležité. Může se stát, že sám pes je ok, ale potomci mají postih nebo naopak.

Cvičíš nebo se už věnuješ jen chovu?
Jana: Když má na mě Janča čas, tak i cvičím. Nastěnka (Noreen Leryka) má IGP2 a chystáme se na trojku.

Takže ty jsi dělala trenérku Janče, když byla malá, a teď se role obrátily?
Jana: Jasně. Dnešní trénink je naprosto jiný a mohu se jen snažit pochytit současné tréninkové metody. Někdy je to dřina a já se v tom docela ztrácím. Musím ale říct, že ta změna je super. Hrozně se mi líbí, jak Janča cvičí. Její tréninkové metody jsou dobře vymyšlené. Když si vzpomenu na Ríšu, tak je mi líto, že byla dělaná postaru a chtít po ní za takových okolností například dokonalou ovladatelnost na obraně bylo skoro nemožné.
Musím říct, že Janča má se mnou neuvěřitelnou trpělivost. Věci mi opakuje, dokud to nepochopím a neudělám dobře.

Hádáte se ve výcviku?
Jana: Když jsem trénovala já ji, tak to přijímala úplně dokonale a chtěla se učit. I v pubertě fungovala taková ta rodičovská ruka, která vede. Potom nastaly situace, že přišel první závod, kdy se nezadařilo, fena nezalehla dva předměty. Janča přišla, flákla vodítkem, že fena je blbá a já jsem jí řekla, ať se uklidní a že si něco řekneme za 20 minut, až bude klidná. A ona, ne, řekni mi to teď. Já, ty to fakt chceš slyšet? Ona, jo! Tak říkám, tak jo a jela jsem a všechno jsme si od plic vyříkaly. Teď se situace obrátila, ona chytila ten nový trend, který já neumím, takže si netroufnu oponovat. Občas tedy jo, ale ona mně utře. Snažím se to akceptovat a s pokorou přijímat, protože to je styl, který neznám, je pro mě nový a snažím se do něj dostat. Jsem za to moc ráda.
Janča: Mamča, třeba na obraně, chce něco zkusit a zeptá se mě na můj názor. Já jí ten názor řeknu, ale když vidím, že v tom pokračuje, tak ji to nechám udělat, přestože vím, že to nebude fungovat. Ale vlastní zkušenost je nejlepší. Člověk se sám učí nejlépe. Úplně stejně to mám se svými klienty. Nejsem taková, že bych jim něco zakazovala. Ať si sami věci vyzkoušejí.
Jana: Ještě abych ukončila tu otázku. Probrali jsme vztah rodič-dítě, dítě-rodič a je ještě poslední oblast, a to když jsou závody. Tam se taky nehádáme. Tam já mám velmi dobrou průpravu od manžela, kterou jsem jen oprášila a trošku rozšířila. Snažím se fungovat na bázi, že zbytečně nemluvím, neprudím a snažím se dělat zázemí. Maximálně se snažím říct pár užitečných slov ve chvíli, která je pro to vhodná, kdy je otevřená mysl.

Jančo, jak moc je toto pro vás důležité?
Janča: Extrémně. Bez zázemí by to nešlo.

Jste nervózní?
Janča: Jo, ale přiznám se, že se na plac těším. Já jsem i trošku exhibicionista. To, že se na nás dívají lidé, mě nabíjí. A je to o tom, že svému psovi věřím. Jdu tam ukázat, co v něm je. Spousta lidí mi říká, máš to super, budeš na bedně. Mně tolik nejde o pořadí, jako o to, abychom ukázali, co umíme. To umístění je třešnička na dortu.

Bc. Jana Hořejší
(*1997)
Jana Hořejší mladší byla úspěšnou účastnicí mistrovství republiky mládeže a juniorů, když na různých mistrovstvích vybojovala celkem pět titulů (2x ČKNO a 1x ČKS 1x MSKS a 1x stopařů). Následovně přešla se svým současným psem Red Bullem ze Stříbrného kamene do soutěží dospělých, kde záhy také slavila úspěchy. V roce 2018 obsadili čtvrté místo na WUSV Universal Sieger v Dienstu. V letošním roce se na MM ČKNO v Opatovicích umístili na druhém místě a postoupili na MS WUSV 2021 do Španělska, kde skončili na 37. místě.

Ještě otázka na Janu. Jsi rozhodčí, byla jsi funkcionář v ČKNO. Máš ještě v této oblasti nějaké plány a ambice?
Jana: No, to je těžká otázka a přiznávám, že mě nenapadá nějaká diplomatická odpověď. Prostě roky totality, co v ČKS do nedávna vládly, mě znechutily a otrávily. Roky, kdy jsem byla naprosto zaříznutá a nemohla nic. Po mistráku v roce 2010 jsem byla požádána, abych napsala článek do PPČ. Dotkla jsem se tam mimo jiného i problematiky vztahů mezi MSKS a ČKS a dovolila si říct, že by si bafuňáři měli sednout k jednomu stolu a dohodnout se, když my závodníci v tom máme jasno. Že nechápu, proč v takhle malé zemi máme dva svazy, dvoje výběrové závody, dvojí systém kvalifikace a pak se hádáme o reprezentaci, financování, dluzích atd. Rázem jsem se stala černou ovcí. Hned na dalším školení rozhodčích si mě papaláši podali a něco jsem se o sobě dozvěděla. Vadilo moje členství v obou českých klubech, moje členství v USCA, SV. Hájila jsem se s elánem sobě vlastním. Došlo dokonce i na Deklaraci lidských práv a odcitovala jsem jim část o svobodě projevu a připomněla jim, že jsme dvacet let po revoluci a že mohu být členem organizací po celém světě, a je to jen otázka mého rozhodnutí. Tím jsem jako rozhodčí skončila a už jsem nedostala možnost posuzovat žádnou velkou akci.
V té době jsem měla několik nabídek posuzovat ze zahraničí, ale už jsem se nikam nedostala. Nechali mě deset let ve vákuu. Pochopila jsem, že hlavou zeď neprorazíš. Pak přišly i zdravotní obtíže a člověk získal jiné priority, takže dnes už ambice nemám. Po dvanácti letech jsem skončila i ve funkci jednatelky ČKNO a vůbec toho nelituji.

Teď pár dotazů na Janču. Jaký byl váš první pes? Cvičila jste si ho od začátku sama?
Janča: První byla Nikolka v roce 2006. Sama jsem si ji samozřejmě necvičila, to bych v devíti letech nezvládla. Cvičila jsem s ní já, ale i mamka, která s ní splnila dvojky. Potom už jsem s ní cvičila jen já a mamka mě trénovala. Byla to fena, která mě brala jako takové své štěně. Měly jsme opravdu dobrý vztah. Jednou, to mi bylo asi čtrnáct, mě napadl opilý dvoumetrový hokejista a díky té feně se mi nic nestalo. Fena okamžitě poznala a vyhodnotila situaci a začala mě tvrdě bránit. Do poslední chvíle jsem ji držela pod nohama. Až když mě chytil pod krkem za bundu, tak jsem ji pustila. Ve chvíli, kdy na něm fena visela, velice rychle vystřízlivěl a utekl.

Red Bull je kolikátý pes?
Janča: Red Bull je pátý pes, se kterým závodím, ale je první, kterého si sama cvičím od štěněte.

Jaký je? Jaké má silné a slabé stránky?
Janča: Pro mě dokonalý, ale důležité je to slovo pro mě. Přiznám se, že po zkušenosti s Nikolou tu tvrdost a sebevědomí hledám i v ostatních psech. Bydlím sama, v centru, takže se občas stane, třeba kolem Vánoc, že jdete večer na procházku a potkáte někoho, kdo si dá na náměstí deset punčů a jde si to s někým řešit. Potom je fajn, když máte psa, o kterého se můžete opřít.
Red Bull si tvrdě hlídá své území, ať je to auto nebo náš byt. Když tam někoho vezmu, tak ho přijme, ale je lepší ho s ním seznámit někde venku. Když ho zná a přijmu ho tam, tak je v pohodě.

Bydlíte spolu v bytě. Může do postele?
Janča: Já jsem strašně na pořádek, ale přiznávám, že do postele může, ale jen v určitých situacích. Třeba když mi je špatně. Když jsem nemocná. Na gauč mohl asi rok, než jsem mu pořídila velký pelech s ortopedickou matrací. Od té doby není důvod. Dříve na gauči spal, měl tam svoje místo, které zbožňoval. Když jsem mu koupila ten super pelech, tak on na to: „Dobrý, to’s nemusela, já tady mám svůj gauč.“ Ze začátku mi to dával strašně sežrat. Když nemohl na gauč, tak raději ležel na podlaze. Teď je to jinak, pelech má vedle mé postele a miluje ho.

Takže teorii, že pracovní pes musí být zavřený, úplně nesdílíte?
Janča: Přesně tak. Vidím to opačně. Je hodně lidí, kteří mají psy v kotci, já proti tomu nic nemám. Je to fajn třeba na regeneraci, kdy pes má své místo, kde si odpočine. Nicméně pes Redových rozměrů potřebuje prostor, a já mám psa, pokud mohu, pořád s sebou. Pro psa není dobré, když je před výkonem dlouho zavřený, a potom ho člověk vezme a jde se na to.
Přiznávám se, že mě překvapuje, jak málo lidí psa před výkonem rozhýbává. Rozcvičení je podle mě naprosto nutné. Ale rozcvičení není honit psa za míčkem. Já si vezmu pár pamlsků a rozcouvám ho, uděláme otočky na jednu stranu, na druhou, polohy a rozhýbeme celé tělo. Totéž po výkonu. Většina lidí odejde z placu a psa zandá do auta. Já to mám se psem tak, že po tréninku, hlavně po obraně, s ním chodím, pokud je to třeba, tak ho ochladím, dám mu těch dvacet minut na zklidnění a teprve potom ho uklidím.

Kolik je Red Bullovi?
Janča: V říjnu mu bude šest.

Už závodíte několik let. Jaký je váš recept na udržení výkonnosti a dlouhověkosti v závodění?
Janča: Já si nemyslím, že je ideální cesta zvyšování zátěže bezprostředně před závodem. Spousta lidí intenzivně trénuje obranu, neumí si představit, že pes by za půl roku udělal čtyři obrany a jel na závod. Já si myslím, že v rámci výcviku jsou nejdůležitější první dva roky, kdy se pes učí jednotlivé cviky, tam cvičíme intenzivně. Přiznávám se, že poslední tři, tři a půl roku Reda neučím nic nového. Stačí mi udělat daleko méně tréninků, třeba právě těch obran. Samozřejmě se snažím, aby se nestala chyba.
Lidé mi řeknou, že ještě neprokoukl závod. Já si myslím, že pes není hloupý. Nevím o tréninku, na kterém bych byla tak nervózní jako při závodě, a také netuším, jak bych na trénink dostala třeba pět set lidí, kteří by dělali diváky a atmosféru. Nejdůležitější je, aby to pes na place dělal pro mě. Lidem říkám, vy řešíte jak udělat, aby pes na závodě věřil, že je to trénink, zamysleli jste se nad tím, že tréninky nejedete, jako by to byl závod? Pro mě je to základ. Už třeba tím, když nastupujete na trénink, tak je rozdíl, jestli má na sobě řetízkový obojek a jinak nic, nebo je ověšený nejrůznějšími pomůckami. To by musel být hodně hloupý, aby na to nepřišel.
Lidé to nechápou, myslí si, že bez těch doplňků by to nefungovalo. Já mám vyzkoušené, že pokud máte se psem vztah, tak ano.
Další věcí je fyzická kondice. Jezdím na fyzioterapii do Prahy. Chodíme pravidelně každé dva měsíce na dornovku. Po každém závodě ho kontroluje fyzioterapeutka. Líbí se mi hydroterapie ve vaně. Red strašně rád plave, ale jakmile jdou teploty dolů, tak plavání není možné. Navíc tím, že je to ovčák, tak víc tahá hrudníkem, ale mně jde víc o zadní nohy. Potřebuji, aby je používal co nejvíc, což ovčák moc neumí. V Čechách máme na fyzioterapii celkem zastaralý pohled, že jsou to vyhozené peníze. Já si myslím, že pes soutěžící na této úrovni je vrcholový sportovec. My trénujeme šest až osmkrát týdně. Samozřejmě ne všechny disciplíny, ale každý den něco. Proto je třeba se psem jako s vrcholovým sportovcem zacházet. Péče o psa se potom hodně odrazí na výkonu na place. Mám ráda, když začínáme a končíme na place a jsme na stejné energii a ve stejné kondici.

Jak naučit temperamentního psa hospodařit při výkonu s energií?
Janča: To není tolik o psu, jako o psovodovi. Například většina lidí nedodržuje povinné prodlevy mezi cviky. Jsou tam napsané tři vteřiny. Chápu, že spousta lidí je nervózních. Já jsem taky a když jdu na plac, těším se, až to bude za námi. Ale není to o rychlosti. Když si vezmete, že nastoupím ve tři odpoledne, kdy je přes 30 stupňů, půjdu první na odložení, kde si pes poleží na slunci a potom jde předvést tu veselou poslušnost, tak potom každých pět vteřin je strašně důležitých. I když mi rozhodčí pokyne, že mohu začít, tak se do toho nemusím vrhnout okamžitě. Ještě se mohu nadechnout, uklidnit. A pokud jsem v klidu já, je v klidu i můj pes. Pokud budu spěchat a budu v nervech, tak to samé přenesu i na psa.

Využíváte pro inspiraci seminářů nebo literatury lidí jako je třeba František Šusta?
Janča: Přiznávám se, že ne. Když jsem začínala s Redem, tak jsem si jela poslechnout pár lidí, kteří mě zajímali. A i dnes nemám problém vyrazit na seminář a něco zajímavého si poslechnout. Nejsem člověk, který něco slyší a hned to kopíruje. Já nad tím budu týden přemýšlet a dle své potřeby si to upravím. Jsou určité styly, ale rozhodně nevyhovují každému psovi. To, jak teď cvičím s Redem, je kombinace všeho možného.

Kde tedy hledáte tu inspiraci?
Janča: Spíš na závodech. Ze seminářů jsem spoustu věcí pochytila, upravila a použila dříve. V současnosti jsem si na spoustu věcí přišla sama, případně si upravila, co jsem viděla. Já hrozně moc dám na předvedení psa. Výkon není jen o psovi, ale o souhře. Dívám se na spoustu výkonů na závodech a říkám si, co bych dělala já a co bych dělala jinak. Poslušnost je pro mě takový balet. Je to o souhře psa s psovodem, aby na ně byl hezký pohled.

Hledala jste pro svůj výcvik nějaké teoretické základy, nebo je to o vašem citu?
Janča: Myslím si, že je to víc o tom, že jsem mezi psy vyrůstala a měla jsem šanci vidět spoustu různých stylů, různých psů, jejich povah, dominance a tak dále. Poznám na člověku, jestli ten cit ke psu má nebo ne. Cit je pro mě velice důležitá věc.
Mně hrozně pomohlo se neorientovat jen na sport. Inspiraci čerpám i u svých klientů, kde při řešení jejich problémů využívám různé postupy a vidím, jak na to ten pes reaguje. A to potom mohu aplikovat ve své práci se závodním psem.

Co je pro vás důležitější při výcviku? Drive na míček nebo vztah?
Janča: Rozhodně vztah. Já na vztahu zakládám absolutně všechno. Red má nakryto asi sto třicet fen. Asi tak sto lidí, kteří za námi byli krýt, mi v jeho půl roce říkalo, ať ho dám pryč. Viděli v něm tlusté, pomalé, nemotivované a ještě šeredné štěně.
Jana: Jedna historka z dob minulých. S malým Red Bullem jsme byli za známým výcvikářem, který se věnuje poslušnostem. No, a přivezli jsme půlročního Red Bulla, já pyšná chovatelka dovezla těžkého buřtíka, který si navíc myslel, že jde na obrany. Trenér se válel smíchy. A když Redovi byly dva roky, řekl: „To bych nikdy do toho psa neřekl, že bude takovej dobrej.“
Janča: Red byl pro mě pes, o kterým ještě než šel na rentgeny, jsem řekla mamce, že i když bude mít špatný výsledek, tak si ho rozhodně nechám. Bylo mi osmnáct a věděla jsem, že si ho nechám, ať se bude dít cokoliv. Pes je pro mě na prvním místě parťák a až potom je ten sport. Kdybychom sport nedělali, tak ok, museli bychom vymyslet něco jiného, jak zabíjet čas, ale určitě bychom se z toho nezbláznili. Když jedu třeba na výlet, automaticky to vymýšlím tak, aby tam pes mohl. Jdu s kámoškou na kafe a musí tam být zahrádka, nebo ho musejí do té kavárny pustit, protože já ho doma nenechám. Všude se mnou chodí bez vodítka. Je naučený být dokonale asertivní. Společný život je pro mě na prvním místě.
Přiznávám se, že spoustě lidí tak trochu nemohu zapomenout situaci po Red Bullově zranění na Universal Sieger. Tam narazil do pevné překážky tak, že si rozdrtil oba kotníky. Tím, že je tvrdý pes, sice překážku zpět oběhl, ale celý zbytek poslušnosti dodělal, jako by se nic nestalo. Nedal najevo zranění ani bolest. Tento úraz, přestože jsme ho zdárně vyléčili, se po zbytek života samozřejmě bude odrážet na jeho výkonu. Spousta lidí za mnou začala chodit s dotazy, kdy už si pořídíš dalšího psa? Vždyť tenhle ti neskáče překážku, tak co s ním. To je minus 15 bodů. Pro ně mít takového psa nedávalo smysl. Já jsem tyhle dotazy naprosto nechápala. Přece neprodám psa jen proto, že se zranil. Ještě letos v Opatovicích jsem se doslechla názor, co tam s tím psem dělám, když je zraněný a už měl být dávno v háji… Takové názory mě rozčilují a s takovými lidmi neumím soužívat.

Používáte klikr?
Janča: Víceméně ano, ale slovně.

Trénujete obrany na míč?
Janča: Ano. Každý týden. I když jedu na figuranta, tak prostě každý týden ve čtvrtek dělám na míč, abych mu připomněla poslušnost na obraně.

Na koho koušete?
Janča: Jako úplně malí jsme začali na Pepu Neužila, to je náš místní Jihočech. Největší dík patří Honzovi Böhmovi, který také pochází z jižních Čech, trénovala jsem s ním asi půl roku. Já jsem se k němu dostala, když byl Red Bullovi asi rok a ten půlrok jsme za ním jednou týdně jezdili. Pro nás to byl ten nejpodstatnější půlrok v životě Reda. To mu dalo v obraně ze všeho nejvíc.
Základy jsou úplně nejdůležitější. Pokud se dobře udělají základy, tak na tom se dá dál stavět. Pokud ne, tak už se jenom opravuje, ale nikdy to není ono. Někdo si neumí představit, že by 14 dní před závodem nekousal. Pro mě je to absolutně normální. Já mu naopak klidně 14 dní před závodem dám pauzu, on si odpočine a o to víc se těší. Já jsem v klidu, on je v klidu, jsme v pohodě, nějak to máme najeté a v tréninku základy jen oprašujeme.
Teď nejvíc trénuji na Marka Hytycha. Je to můj dlouholetý kamarád a velice talentovaný figurant s citem pro psa. Já to vidím u hodně mála lidí, že mají takový cit. Určitě nesmím zapomenout na Vaška Oušku. To je člověk, kterého si extrémně vážím. S ním jsem nikdy netrénovala pravidelně, ale když mu kdykoliv zavolám, řekne, jasně, přijeď, potrénujem. Může to být práce na deset minut, ale vždycky mi pomůže. Nikdy jsem u něj neviděla rozdíl mezi tím, když jsem byla malá holka, a když jsem začala jezdit na stejné závody jako on. U mnoha jiných lidí jsem tu změnu přístupu zažila.

Jak a kdy používáte korekce?
Janča: Já si myslím, že každý pes si musí projít různými stadii výcviku. Nejsem nějaký extrémní odpůrce korekcí. Jsem odpůrce toho, aby byl pes ověšený vším možným. Nevidím v tom úplně potenciál. Samozřejmě každý musí vědět jakou pomůcku, jak a proč používat. Já se snažím, pokud nějakou korekci použiji, ji co nejdříve spojit se mnou a odbourat.
Pokud máte velmi dominantního psa, tak se s ním dá daleko lépe fungovat přes odměnu. Pro něj je větší trest nedostat odměnu než dostat nějakou korekci. Třeba makety u Red Bulla jsem dělala ne na elektriku, ale na odměnu. Princip je takový, že dokud já neukončím hru u maket, tak obrana v podstatě nezačala. On pochopí, že toto není tak hrozné, a když to udělám, dostanu to, co chci, a to figuranta. V poslušnosti to máme podobné. Trestám daleko víc tím, že nedostane odměnu, než tím, že by dostal nějaký fyzický trest. Co si budeme povídat, neváží zase o tolik méně než já a fyzicky na něj stačím, ale trestat ho není ideální.

Už vyrůstá nějaký Red Bullův nástupce?
Janča: Máme vybranou fenu, po které by měla být super štěňata…

Teď zase jedna pro Janu. Janča má Red Bulla doma. Ty máš psy na zahradě?
Jana: Na zahradě máme důchodkyně a vzhledem k tomu, že bydlíme v centru, tak mám doma psa, se kterým se pracuje, nebo fenu se štěňaty…

Jaký je váš hlavní důvod mít psy?
Jana: My si život bez psa nedokážeme představit. Je to kamarád, parťák pro život.
Janča: Já jsem v tom samozřejmě vyrostla, tím je to dané. Zároveň si s ním nejvíc rozumím, protože nemluví. Když přijdu z práce domů a celý den mluvím, tak jsem strašně ráda, když přijdu do bytu, a tam už je ticho. Já si s ním vlastně popovídám, ale ten pes je chudák, protože musí vyslechnout všechny moje myšlenky a neodporuje. Pro mě je strašně důležité, že tam je a je to stvoření, se kterým řeším všechno.
Na závodech mi psa supluje mamka, která si musí vyslechnout všechny moje myšlenky. Jinak je pro mě pes také synonymem ochrany. Cítím se s ním jistě a bezpečně.
2021/5: Já se přiznám, že v mém životě nastaly situace, které v osobní rovině nebyly dobré, a ten pes tam vždycky byl pro mě.

Co děláte, když necvičíte psy? Nějaké koníčky?
Jana: Já bych mohla ležet na pláži a dívat se do sluníčka. Jasnou prioritou je však práce a rodina.
Janča: Já mám volného času poměrně málo. Pokud nějaký mám, tak hodně chodím do fitka. Kromě kondice mi to krásně pročistí hlavu. Myslím si, že pro dlouhodobou práci se psem je dobré mít i jiné koníčky.